Společně

Z nedávného nočního dýchání jsem si přinesl tenhle obrázek a zážitek.

Vybavilo se mi, jak si mne, asi devítiletýho, podali dva starší kluci. Na nepříliš frekventovaný cestě mi vzali klíče a knížku, kterou jsem nesl vrátit strejdovi. A pak mě nutili dělat spoustu nepříjemnejch a nebezpečnejch věcí. Trvalo to třeba tři hodiny, ale jak mi během té dýchací práce došlo, spoustu toho ve mně se tehdy změnilo. Uzavřelo. Schovalo.

Uvědomil jsem si, že se ten zážitek tehdy vyřešil tím, že našim ti kluci zaplatili nový boty zničený bahnem. Ale že jsem se pak dost styděl, před svejma spolužákama, kamarádama. Nikomu jsem o tom tehdy nevyprávěl. Nechal jsem si to ukrytý. A zároveň jsem se trochu bál, že to na mně ti mí kamarádi nějak poznaj. Že nejsem sdostatek silnej, otužilej, nebojácnej. Že jsem někde vevnitř pokaženej, malej zbabělej sráč, co ho můžeš nacpat do kontejneru.


A takový vědomí zase na dlouho ovlivnilo, jak jsem se cejtil v různejch skupinách, v partách a kolektivech.
V souvislosti s touhle historkou se mi ale okamžitě vybavila úplně jiná situace. Nečekanej řetěz, spojení přes třicet let, jak to někdy u holotropního dejchání bejvá.

Vzpomněl jsem si jak stojím na nádvoří Gasku a nemůžu se rozhodnout. Z jedné strany se o mě něžně opírá má žena Marie, z druhý mě za ruku tahá moje maminka.
„Jakube, myslim, že bys to měl jít ještě víc zapálit, jinak to nechytne. Podivej, tamhle už to zhasíná.“
A já vidim, že má pravdu. Ten první hlavní oheň, kterej jsem ve hlavě velkýho dřevěnýho zvířete zapálil, už skoro skomírá. Dřevo nejspíš není tak suchý, jak vypadá a samo od sebe jen tak nechytne…  Jenže když se teď začnu kolem celý sochy motat, bude to otevřený přiznání, že se to samo nerozhoří. Že se to celý vlastně tak tropchu nepovedlo. A i když všechny ostatní části toho velkolepýho plánu klaply skoro dokonale, prostě to nakonec nechytne. A celý se to rozpadne a bude to hanba.  

Ale nakonec se narovnám, vezmu improvizovanou louč a vydávám se mezi všechny ty mnohokrát přestěhovaný latě a odřezky, ze kterých je socha smontovaná. A jak se soustředim na zapalování, skoro si nevšimnu, že v tom najednou nejsem sám. Pak zvednu hlavu a kousek ode mne Ondra Zátka s Andrejkou přendavaj lehký plaňky do hořících center, Ondra Mataj na druhý straně bez řečí čapne další kus dřeva a s ledabylou suverenitou a cigárem v puse pomáhá taky. Myshka Verbová podává tekutej podpalovač, o kterým mi říkala předem a já ve zmatku zapomněl. A Terezii vlajou platinový vlasy, když opatrně přihazuje z povzdálí další plaňky vytažený a znovu vrhnutý do zvířecí výhně.
A najednou je tam mám všechny. Svý vzácný spoluhráče, který před pár lety kejvli na mý pozvání. Přátele, kteří přišli na mý volání. Smečku, kterou jsem si vybral sám a která si vybrala a přijala mne. Ve který mám svý místo, na němž se cejtim správně a dostatečně. Kamarády, který se rozhodli přidat svůj hlas k tomu mýmu. A který teď stojej po mým boku.

A tyhle dvě vzpomínky, jedna pradávná a jedna z minulýho tejdne, se propojily. A ten kluk, kterej byl tehdy na spoustu věcí sám, ten kterej někde uvnitř mne pořád a pořád klopýtal v slzách z Holýho vrchu, dostal přes všechny ty roky dobrou zprávu. Že neni sám. Ani v tuhle chvíli. A za pár let že na něj čekaj takovýhle vzácní a výjimeční přátelé.
Cítím se požehnaný.
Děkuju

Září

A deska je tedy venku a můžete si ji pořídit na stránkách našeho vydavatele Indies Scope a nebo na svý oblíbený streamovací službě. Což je bezvadný.

Dokonce začal vycházet první recenze a zatím to vypadá super. Až do úplnýho nedávna se mi nikdy s žádnou kapelou nepodařilo proniknout na stránky Reportu. A hned první recenze je odtud a hlásá:
Zvíře jménem Podzim vydali asi nejlepší českou desku roku 2019

Honza Průša to zase schytává na Musicserveru od diskutérů ze všech stran v recenzi nazvané:
(Skoro) hodina mezi psem a vlkem?

Těšit ho ale může, že není sám. Kromě iReportu se dneska objevila ještě Hudebniknihovna.cz s recenzí

Zvíře jménem Podzim se loučí s deskou Září

Lepší start bychom si asi nemohli přát. Teď uvidíme, co se stane. Čeká nás ještě hromada práce, ale mám z toho velkou radost.


Za chvilinku začínáme vydávat desku

Teda začíná první vlna. Na naší Facebookový stránce se objeví zpráva o brzkým vydání, upoutávka, data koncertů a vernisáže. Do novin odejde tiskovka, poslechovej stream pro novináře a fotky.

A než jsem to stačil dopsat, je to tady.
Už mi píše Hani Bugi Bukáčková: hej, vy vydáváte album?
Tak jo. Tak teď se ty sáňky vytažený na vrchol kopce začaly přetáčet dolů, pomalu, s několika trhnutíma se odlepily od sněhu…

A jedem

Zvíře, zvíře, zvíře

Dokončujeme. Místama to mám v ruce, místama se mi to z těch rukou rozletí do prostoru. Jak jsem teď slaměnej, organizuju a plánuju si schůzky… a pak na ně taky chodim.

Chyběj nám fotky. A takovejch 50 až 100 000. Ale ty postupně seženem. Taky obal na Lp desky bychom potřebovali… a to to ještě pořádně nikdo neslyšel…

Rodí se něco novýho, mám z toho radost velikou i trochu mi trne.

Malé zvíře

Se otevírá, trochu jako květ.
Na žižkovský noci v pátek docela hezky. Měli jsme štěstí, vyhnuli se nám opilí zvukaři a hluční diváci. A Bohdan Bláhovec vyrážel rovnou za svou Marií, protože přišel její čas a o pár hodin později přišel na svět Benjamin Bláhovec. Velký gratulace.
O den později, na Kafaře v brněnských Obřanech, se Malý zvíře otevřelo ještě mnohem, mnohem víc. Škvírama mezi leskle temnejma plátama žeber, mezi kabelama a stojanama od mikrofonů, bylo vidět, jak žhne a dejchá. A rozeznělo se i jeho hluboké kovové srdce.
Srdce, který se jmenuje Malej měsíc.
Krásná místnost, lidi, co ani nedutaj a jedou s náma tu hodinu a půl od prvních tónů až po ty poslední. Účastníci zázraku.
Dostali jsme hned několik nabídek, jak a kde bychom tohle maličkaté zviřátko mohli probudit příště. Potkali jsme spoustu milejch lidí, který ten zážitek nějak oslovil a kteří to s námi sdíleli. A domácí večeře od Martiny Trchové, která nás tak mile postrčila a pozvala k tomuhle hraní, místu a večeru.
K tomu všemu ještě luxus, kdy jsem nemusel řídit, nad ránem jsme se vraceli unavení a spokojení. Dotknutí tím zážitkem, tím společným výletem, tím jarním sluncem, tou vůní používaného ateliéru i velikánský měsíc, který nás čekal na terase, když jsme dohráli.
Děkuju za takový dny a zážitky





Malý zvíře miluje Malej Měsíc

Sestrojím solární sochu
Bude se jmenovat
Malej Měsíc
Bude to zářící
Globus z drátů a papíru
Na pečení

Velký tak akorát
Na kráčejícího muže
Střední postavy
S láskou lepený
Pečlivě komponovaný
Trpělivě
Lakovaný
Touhou

Postavím sochu,
bude se jmenovat
Malej Měsíc
A jednoho chladnýho větrnýho večera
Ho Skutálím
Po větvích stromů
Dolů
Do Stromovky

Vítr ho bude
Prohánět nocí
Tam a zpátky
Bude
Se vznášet nad stromy
Zrcadlit se
Nad jezírky
A bude svítit
Těm
Co se ztratili
I těm, co se našli
A co tak
Jako tenkrát já
Šli tou nocí
a tmou
sami

Sestrojím solární sochu
Bude se jmenovat Malej Měsíc
Pozdrav všem
co bloudíme podzimem

Maják
Dětský světlo do dospělý noci
Dokud ho vítr neodfoukne nad Vltavu
Dokud nezmizí
V zákrutu
Za psím útulkem

Zvíře miluje Malej Měsíc

zvíře miluje Malej Měsíc

Před pěti lety

Hodí se připomenout:

PŘed pěti lety a jedním dnem jsem si nakreslil po návratu z práce tenhle obrázek, nebylo mi lehko tenkrát, už jsem ten příběh vyprávěl mockrát. Nakreslení obrázku pomohlo.

Tehdy jsem netušil, že to celý bude mít pokračování ještě mnohem divočejší. Ani kam a kudy mě tohle Zvíře jménem Podzim ponese.

Plugged as fuck

Tohle je zase moje území. Mefisto Ondra Mataj, Kristýna Tukan, co tancuje s Aurorou, Jiří Horenský, Tereza Gsöllhoferová, Aid Kid, Matěj Vejdělek a další a další a další.

tohle jsou děti stejný smečky, jako já. Jestli se ti líbí, pošli ho do světa

Takový veselý pondělí

Ahoj brácho…
Páteční koncert v Akropoli, i ten sobotní v Kabinetu Múz, byly jako bungeejumping. Jako když mě tehdy Paris vytáhl na hácích vysoko nad přejasnou Prahu. Jako ty lítací sny, který se mi zdávaj, co pamatuju.

Brno byl opravdovskej koncert, tancování na hraně, můžeš vyhrát a taky můžeš zahučet jako zeppelin, zasvítit a dodoutnat ve tmě.
Akropole byla oslava.  Oslava toho, že jsme naplnili ten krásnej prostor, že přišli naši milí, že jsme všechno nakonec stihli, že jsme udělali ty tři nový písničky, že se to povedlo nahrát a že pan Linhart přinesl spoustu kamer, o kterých ale nikdo nevěděl a tak nebyl nervózní. Akropole byl let v řídkejch mracích, jízda na velkým, důstojným, hlasitým a pravda, opravdu rozzářeným, nadšeným Zvířeti jménem Podzim. Opravdová jízda mezi zlatejma konfetama a těma rozzářenejma očima. Ve správnej moment, na správným místě.

V tuhle chvíli to asi neumím popsat líp. Bylo to úplně výjimečný.
I mezi těma mnoha výjimečnejma zážitkama mýho dospělýho života.
Bylo to fakt velký. Na konci jsem si ale řikal, že mi tam chybíš ty. Jak jsme se pak přesunuli do Vlkovy a kecali, pak spali u nás. Už ani nevim, jestli skřípals zubama.