Jak se nám ztratil kocour

V pátek dopoledne jsme naložili auto až po strop a odjeli do Lubnice, kde bude Máša s Mařenkou a obé koté trávit čas, než nám v baráku zasekají do zdi novou elektriku, či co.
Po dlouhý cestě jsem dlouze nosil věci, pak jsme dlouze vybalovali to nejnutnější a Máša se dlouze chystala vypravit pro babičku. Když jsme zjistili, že zmizel kocour Foum.
Mohl bejt samosebou zalezlej. Kočky obecně to cestování nemaj rády, žejo, moh se urazit… ale ony naše kočky zatím cestování snášej překvapivě dobře. A on se nám vytrvale motal kolem mimina a pokoušel se nenápadně vlízt do dětskýho hnízda…
A teď byl najednou pryč… a dveře na chodbu otevřený… špatně jsem je zabouchnul s rukama plnýma věcí…

Prohlídli jsme schodiště o patro vejš, prošli jsme ponurej sklep, volali, číčali*. Ale bez úspěchu. Smrákalo se.
Máša odjela pro babičku, já uspal naši dceru a potichoučku procházel pořád trochu neznámým bytem, ve kterém to důvěrně znají lidé, které mám tuze rád odjinud. Tady v domácím prostředí všichni trochu zapadnou do svých domácích rolí. A v ozubeném kole rodiny nepravidelně drkotáme já a Michal, manžel Mášiny maminky.
A teď v tom prázdným bytě drkotám sám. Bílá kočka Placka občas vystrčí hlavu, ale mně je čim dál jasnější, že Foum tady schovanej neni.
I když jsem si to na začátku fakt myslel.
Teď bych chtěl, ale už si to vlastně nemyslim.
Sypu granule, kocourův oblíbenej zvuk, dochází mi, že jsem kočkám zapomněl vzít misky, sypu tedy granule na střechu přepravní boudičky. Prázdně a zbytečně to chřestí.

Máša přijela s babičkou a i když se snažíme, stejně jsme oba jako zařezaní. Procházíme byt. Vyrážím do noci, chodím po vesnici, ptám se osamělých chodců, volám kocoura do větrné noci. Představuju si ho, jak se se zbytkama svýho draze vyválenýho blazeovanýho výrazu, krčí v nějaký posraný škarpě.

A je mi do breku.

Než vyrazim do noci podruhý, zajdu ještě do sklepa. A tam ho, hluboko zalezlýho za polystyrénama opřenýma o zeď, náhodou najdu. A pak ho vytáhnu ven a když ho nesu po schodech nahoru, hladim ten jeho pavučinama zasoplenej mourovatej kožich, zatimco mě škrábe přes tričko do prsou.

Maličká připomínka, jak blízko k sobě máme. My, tři lidi, dvě kočky. Rodina. Jak velký máme štěstí.
A že je dobrý hlídat dveře.

Teď mám zamčeno. A zavřený dveře do předsíně, což by nešlo, protože tam mají kočky ukrytou bedničku. Sedím na tom gauči, kde sedáváme. Sám. Umyl jsem nádobí a posbíral plasty a papíry. Teď už je vyhazovat nepůjdu. Teď už si nejspíš půjdu vyčistit zuby a spát.

Víkendy po odpolednách.



*číčat, čičat, či, či, či, někdo třeba jen č, č, č
oblíbené