tolik věcí, že to snad ani vypsat nejde.
dva víkendy za sebou jsme na začátku září trávili v lesích. Jednou jsme asistovali při závěrečném víkendu letošního dvouletého ročníku Stargate. A o týden později jsme pak graduací zakončili náš dvouletý workshop, který se protáhl na tři. Tolik jsem se bál, že to s Maruškou nezvládneme, nezaplatíme, neseženeme hlídání. A i když to skutečně někdy bylo všechno úplně na knop a hlídání odpadala skoro pokaždé… a na páteční večer našeho závěrečnýho víkendu mi připadl křest alba Puls v Akropoli…
ale všechno nakonec dopadlo dobře. Všechno nakonec dopadlo moc dobře. Jak asistence, tak i náš vlastní víkend, byly úžasný. Akropole se úplně organicky zapojila do hudebně energetickýho proudu, kterej byl mezi ty dva víkendy napnutej. Opakovaný vlny úlevy, který vlastně nějak doznívaj doteď…
Brzy po návratu jsem se vydal na krátkou šňůru s Kittchenem. po Akropoli to ještě byl Kabinet Múz v Brně, pak jeden plonkový den v hlavním městě mágů z hor, Jeseníku, a pak koncert tamtéž. Všechny tři koncerty byly parádní. Štěpán Růžička, kterej s náma hrál jako host, je úžasnej baskytarista, zpěvák, skvěle hraje na klávesy a navíc je největší zlatíčko. S Aid Kidem, Lindou, Blankou, Tomem i Danem jsme tvořili parádní tým a moc jsem si to užíval.
Bratr Technař přiletěl z Aljašky. To bylo radosti.
Hned pár dní na to se staly dvě věci.
Máše vyšla knížka Návrat z pískoviště, na který pracovala posledního půl roku intenzivně a před tím docela dlouho střádala, učila se, mordovala s programama, sbírala materiál. A knížka je to úžasná. Máša skvěle kreslí, parádně pointuje jednotlivý vtipy a efektivně i efektně rytmizuje spád četby volbou pořadí. Všechny ty léta redigování časopisů, vymejšlení vtipů na klíč v rekordním čase, i její vrozená zabejčenost, všechno to je v knížce znát. A ještě něco navíc, něco, co už na jednu stranu má a na druhou stranu nepřestává objevovat.
A taky jsme se Zvířetem jeli do Drážďan.
Servis jsme měli snad ještě lepší, než posledně. A to už posledně byl nejlepší. Steffen Wilde, kterej Jazzclub Tonne vede, nás má rád a vidí v nás velkou a jedinečnou kapelu. a tak nás taky prezentuje hostům a návštěvníkům. Na baru visí můj obraz, kterej jsem pro Tonne maloval loni v létě. Je nasvícenej, že vypadá, jako by byl na takový tý prosklený prosvětůený skříni. Aid Kid ví, jak se to jmenuje.
Večírek s kapelou a zároveň s Mášou je parádní, cesta s celou smečkou do luxusního hotelu ve staré sýpce, legendární.
V Drážďanech jsme s Mášou zůstali díky Steffenově velkorysosti ještě jeden den a večer. A ve čtvrtek se pak vrátili pro tu naši malou puštičku do České Lípy.
Marušce se ovšem znova vrátila rýma a pořádnej kašel. Máša si stihla ještě tak tak dojít pro jeden výtisk svý knížky na Veletrh knihy. A taky na ni něco začalo lízt.
V sobotu jsme se Zvířetem vyrazili do Přibyslavi. Věděli jste, že jsou dvě? Jedna až někde za Krkonošema. Jedna kousek od Jihlavy. A Havlíčkova Brodu. Byla to ta druhá a po Fryštáku to byl druhý, očividně původem velmi církevní, festival. Konal se na farní zahradě a brka jsme si chodili dávat zase radši za roh.
Ze zahrady byl ale parádní výhled do kraje a večer chlapi udělali z velkejch kusů dřeva obří oheň. Koncert byl skvělej. Je to velká radost, hrát s takhle hezky usazenou kapelou, kdy každej ví, co má hrát a má už prostor, trochu se rozhlížet kolem a třeba i zahrát něco novějš, jinak. Čím víc koncertů takhle za sebou, tím líp.
Nástroje jsme si nechávali v autě. Naštěstí jsem si vzpomněl, že mám v pondělí představení na Štvanici. A taky že jo.
V neděli ještě připravím a zorganizuju malou výstavu v našem vnitrobloku. Je to trochu výstřel do tmy, dost se bojim, že nikdo nepřijde. Nakonec ale někdo přijde, dokonce docela dost lidí. A ještě po skupinkách, postupně, takže na dvoře nikdy neni lidí upe mega. Pár obrazů prodám, popovídáme si s dlouho nepotkanejma kamarádama… a pak už je najednou večer a tma a je čas je jít spát.
V pondělí je to tiž to divadlo, žejo.
Od půl třetí projížděčka, od osmi představení. I tady jsme měli všichni tři hlavní aktéři dojem, že si to hezky sedá. Hlavně v písničkách, v tempu, v energii. I když jsem si po „předstávku“ dal jen dvě koly a pak zase jel tágem s kombem, pedalboardem a cigarboxem dom, než jsem se dostal do postele, byly skoro dvě.
Ráno se ukázalo, že je Máša nachlazená taky. Zatímco Marušce rýma a kašel pomalu polevujou, Máše se lesknou oči a různě průběžně heká, což je u ní nezvyk.
Když mě v úterý ve 12 vyzvedává dodávka, neodjíždí se mi snadno. Ale Olomouc je daleko a já musím právě naložit svoje cajky do dodávky a svézt se snimi.
Cesta uteče moc hezky. Chvilku trvá, než si porovnáme auta před Jazz Tibet Clubem. Ukáže se, že naproti přes ulici v kině Metropol hraje Dan Bárta s kapelou. otevřou nám krásnou velkou šatnu v kavárně, kam se dá projít z pódia. ale když si tam dáme všechny naše futrály, skoro osmdesát procent prostoru jima zabereme. A tak pak do modrýho soumraku sedíme venku na židličkách, pokuřujeme, povídáme si, sledujeme dava, co jdou na Dana Bártu. A pak se ještě hodinku čeká. A pak, když jdeme hrát, je i mnáš klub najednou solidně plný. Vlastně nejplnější klub, co jsme letos viděli. A všichni se z toho, že tu mohou být, radujou dost podobně, jako my. Někde kolem druhé písničky to zakplapne a pak se to akceleruje, akceleruje. A je to čistá krása.
Na podiu se cítím parádně. Jak s Kittchenem, tak podpořenej velikánským Zvířetem. Užívám si ten neuvěřitelnej rauš, kterej to dělá, kterej mi šumí v uších. A kterýho už se neděsim a nevyhejbám se mu… jen se prostě co nejdřív uvolnim. povolim, otevřu se.
a počkám, až hudba, rytmus a vibrace, až převezmou kontrolu. otevřu se světlu.
ráno jsme vstávali před sedmou. v koupelně před zrcadlem zjistím, že se mi nedaří vysmrkat nic z ucpanejch nosních dírek. jako bych je měl vystlaný a vytemovaný vatou. báječný.
v šest čtyřicet pět nás řidič Tomáš odvezl na nádraží. vlakem jedem čtyři a pes. za oknem dlouze svítá, pak přijde mlha a pak zase dlouze svítá. Cosi mi to připomíná.
Kolem půl jedenácté už jsem doma s holkama. Maruška pořád docela kašle. Ale chudák Máša je úplně vyždímaná, má horečku a celej den proleží v mrákotách.
Mně se dutiny zanášej víc a víc a kejchám a kašlu čím dál víc. Zatím jsem pevně rozhodnutej, nepodlehnout žádnýmu bacilu. V sobotu hrajem se Zvířetem v Kyjově. A v pátek na kytaru na křtu knížky. Tak si držím palce.
A jdu si dát další hrnek horkýho čaje.