KITTCHEN – MENU

1. máje 2011 oficiálně vyšla deska, která mi změnila život. 

napsal jsem si dneska na Facebook. Je to sedm let a přitom je to jako teď. Součást mý soukromý historie. Pár tejdnů nemoci, odpočinku kvůli štítný žláze. Mokvavý boláky po lékách a smrdutá dehtová mast na ně.
Deset kilo navrch. Experimentování s Garagebandem. Frisca a tráva. Strašnickej vnitroblok a stůl u okna, pod policema, který jsem nadvakrát přidělával a který kdysi málem spadly na Márdiho.
Opojná radost z toho, že si můžu dělat, co chci. Že můžu hudbu dělat s lehkostí, po kouskách, jen sám pro sebe, úplně přesně podle toho, jak si to přeju.
Hotová deska.
MENU
nabídněte si…

Děkuju za všechno, co mi tohle album do života přineslo.

Pod Prahou

Důležitý video. Už tehdy pro mne bylo hodně důležitý ho natočit. Pak bylo těžký se k němu dostat a sestříhat ho. A pořád, i po těch čtyřech letech, je pro mne nesmírně důležitý.

A myslím, že ještě nějakej čas potrvá, než pochopím proč.
I když pan Odstrčil to tehdy trefil celkem dobře.
Před čtyřma rokama jsem se učil poznávat, objevovat, osvobozovat a krotit svý stíny.
Součátí toho intenzivního procesu je i tohle video.

Andulka

Loni v létě jsme vyvezli manžele Marii a Bohdana Bláhovcovy do Lubnice.  Byl to tejden, kdy jsme v jinak nacpaným létě měli pár dní pro sebe a rozhodli se, trávit je co nejvíc v klidu a co nejvíc spolu. Vezl jsem tehdy těžkou tašku se všema komiksama Preacher , který jsme s Mášou na přeskáčku četli. A trochu jsme jezdili na vejlety.

Jednou jsem si šel zaběhat, z Lubnice po silnici směrem na Uherčice… a když jsem tehdy běžel zpátky, všiml jsem si polní cesty, která odbočovala ze silničky… pokud jste chtěli skutečně vyjít mezi pole, museli jste ale napřed projít velmi stinným loubím hustých keřů, který se otvíralo k silnici jako velká, trnitá morda.

Tehdy se mi vhlavě vylíhl kus textu.

Nescházej Andulko
Na cestu do polí
Co tlamu zubatou
Otvírá k silnici
Schovaný ve tmě tam stojí dva posedy
A na těch posedech sedí dva myslivci

Loni na podzim jsme tuhle písničku jako velkou jamsession točili v Jinočanech se Zvířetem jménem Podzim. Tomáš Neuwerth tehdy propařil noc a ujal se produkce v tom rozevlátým stavu, kdy se potácel po studiu a rozdával rozkazy.
Všichni jsme se chutě zapojili a nakonec to končilo tak, že některý nástroje se nahrávaly úplně nahlucho, Veru s právě Marií zpívali repetitivní vokály bez sluchátek a my pak všichni ržáli nadšením, když do písničky perfektně sedly. A pak taky dorazila Maruška Puttnerová a  na první tejk to bez předchozího poslechu nahrála.

O 14 dní později jsem byl na imerzivním představení Pomezí, v kterým jsem procházel obrazama, jako vystřiženýma z klipu, kterej jsme tehdy během toho nahrávání a ržání vymejšleli… byl jsem z představení na větvi a hned jsem se nechal Jindřiškou představit režisérovi a poprosil jsem ho, abychom v kulisách Pomezí mohli točit.

Teď, po roce, je klip hotovej. Děkuju všem Zvířatům, především Ondrovi a Matějovi a Veru… ale ten den mrzli a makali všichni bez rozdílu.

Když jsme kouřili na terase, uvědomil jsem si, že to je další splněnej sen, kterej se Zvířetem mám. Deska, knížka, videoklip z Pomezí… Fléda, Akropole, Moving Station…

Děkuju i za to

 

 

Dobrý večer

Dneska ráno nás prej pouštěli na Vltavě. Vyšla opatrně dobrá recenze od Karla Veselýho na Aktuálně a blogovej zápis od Ellie Beranový. Radio Wave se zatím tváří, že žádná Zvíře neexistuje.
Tady je naše pozvánka namluvená Ondrou Matajem a sestříhaná Lindou Arbanovou. Myslím, že ty tři koncerty budou krásný, silný a důležitý.
Určitě pro mě. A pro lidi z kapely.
A doufám, že i pro lidi, který se na tu slávu přijdou podívat.
doufám, že to budeš i ty.

Stop watching the news

Morisseyho jsem potkal v sauně. V sauně hotelu Olšanka, kam jsme chodívali s Petrem Vizinou a kde o něm jednou mluvil. Taky jsem věděl, že ho má rád Fiksupojka, ale moc jsem nechápal proč.
Poprvý jsem si zanotoval během 500 days of Summer.
Potom mě rozesmával a těšil klip I’m Throwing My Arms Around Paris.

Jak ten chlap zpívá? Jak bezostyšně elegantně využívá a překračuje běžný žánrový klišé. Je v tom něco umanutýho, tvrdohlavýho, sebejistýho.
Něco nadějeplnýho. Minimálně pro všechny introvertní snivce, co si vykračujou po tenkejch lanech vlastní imaginace do mlhy.