legendární ledňáčci

Včera jsem nakonec zůstal opravdu zalezlej doma. Maloval jsem, pil čaje, však už taky na konci posledního postu padla šedivá a pak místní uplná tma. Když jsem si šel dát pár tahů z trávy, vždycky jsem si rozsvítil na verandě a koukal do tý tmy. V dálce, za kopcem, vykukuje pár světýlek. Někdy je vidět jedno, někdy dvě nebo tři. Řek bych, že to budou ty Chramosty, směrově by to sedělo. Tak koukám do tý tmy. A poslouchám z lesa zvuky.
Když člověk hraje tak strašidelný hry, hodně poslouchá z lesa zvuky. To vám povim.

Nakonec jsem se pustil do sledování dlouho odkládanýho dokumentu o Beatles, kterej se jmenuje Get Back a kterej dal dohromady Peter Jackson z mnoha hodin záběrů, který byly natočený v roce 1970 během nahrávacích sessions, ze ktrých vzešlo album Let It Be. Pokud patříte mezi fanoušky slavné liverpoolské čtveřice, asi víte, že to v té době už mezi členy nebylo bůhvíjaké. Jacksonův dokument ale tenhle ustálenej narativ zásadně rozšiřuje. V neuvěřitelný obrazový kvalitě můžete sledovat zkoušení, debaty, jamování, drobný i větší třenice… prakticky jako byste se tý události sami účastnili. Musim říct, že to pro mne, a to jsem prosím ve třičtvrtině prvního, dvouapůlhodinovýho dílu, je fakt nevšední zážitek. Občas až na hranici příjemnosti. Koukat takhle zblízka na svý idoly může bejt překvapivě nepohodlný.
Nejvíc mě zatim překvapil George Harrison, kterýho jsem si teda musel idealizovat masivně. S tím jeho mírným, přátelsky koňským výrazem jsem předpokládal, že bude pokornej a osvícenej, samej sitar, čakra vole semhle, tamhle… a ten moudrej, hlubokej pohled. Vedle toho sebestřednýho Lennona a snaživýho McCartneyho, že to bude taková bárka přirozenýho buddhovství… a von vod začátku pořád kvůli něčemu tak po straně neadresně píčuje, hází zodpovědnost hned tuhle, hned tamhle… a pak stačí, když zavře pusu a zase vypadá jak zen sám.

No ale tak je to samosebou správně. Jakou von má chudák jeden mrtvá osvícená zodpovědnost, za mý vočekávání. Za mý projekce vlastních přání a představ na čistý plátno jeho George Harrisonovosti.

A tak to mám vlastně se všema. Jak jsou civilní, najednou úplně odpadá ta polobožská aureola, kterou jsem měl kolem týhle kapely vždycky namontovanou. A zůstane něco důležitýho. Drsnýho, ježatýho. Mnohem míň hladkýho a obroušenýho jemňoučkejma pískama sentimentu. Jako kus surovýho dřeva, vo který si klidně zadřete pořádnou třísku.

A pomalu se rodí a otevírá jinej pohled. Kterej umožní zahlídnout, odkud tihle čtyři chytaj inspiraci. Jak maká jejich vnitřní dynamika, jak se chovaj, když z ničeho nic začnou spontánně blbnout. Díky tomu intimnímu pohledu dovnitř můžem bejt u toho, jak Paul doslova vydupe ze země písničku Get Back. Jsme doslova a do písmene v tom inspiračním víru, ze kterýho chytá slova, titulek novin, který drží studiovej technik a kterej přímo souvisí s jednou významovou rovinou textu.

A oklikou, přes ty čtyři obyčejný chlápky, jejich děvčata, kamarády, spolupracovníky a techniky, se zase zpátky vracim k tomu geniálnímu a jedinečnýmu, co tahle kapela měla.

Jdu dokoukat ten první díl. Však jsem ještě skoro na začátku. A vy se zatim na ty legendární ledňáčky můžete podívat alespoň v traileru.



Malé zvíře

Se otevírá, trochu jako květ.
Na žižkovský noci v pátek docela hezky. Měli jsme štěstí, vyhnuli se nám opilí zvukaři a hluční diváci. A Bohdan Bláhovec vyrážel rovnou za svou Marií, protože přišel její čas a o pár hodin později přišel na svět Benjamin Bláhovec. Velký gratulace.
O den později, na Kafaře v brněnských Obřanech, se Malý zvíře otevřelo ještě mnohem, mnohem víc. Škvírama mezi leskle temnejma plátama žeber, mezi kabelama a stojanama od mikrofonů, bylo vidět, jak žhne a dejchá. A rozeznělo se i jeho hluboké kovové srdce.
Srdce, který se jmenuje Malej měsíc.
Krásná místnost, lidi, co ani nedutaj a jedou s náma tu hodinu a půl od prvních tónů až po ty poslední. Účastníci zázraku.
Dostali jsme hned několik nabídek, jak a kde bychom tohle maličkaté zviřátko mohli probudit příště. Potkali jsme spoustu milejch lidí, který ten zážitek nějak oslovil a kteří to s námi sdíleli. A domácí večeře od Martiny Trchové, která nás tak mile postrčila a pozvala k tomuhle hraní, místu a večeru.
K tomu všemu ještě luxus, kdy jsem nemusel řídit, nad ránem jsme se vraceli unavení a spokojení. Dotknutí tím zážitkem, tím společným výletem, tím jarním sluncem, tou vůní používaného ateliéru i velikánský měsíc, který nás čekal na terase, když jsme dohráli.
Děkuju za takový dny a zážitky





Malý zvíře miluje Malej Měsíc

Sestrojím solární sochu
Bude se jmenovat
Malej Měsíc
Bude to zářící
Globus z drátů a papíru
Na pečení

Velký tak akorát
Na kráčejícího muže
Střední postavy
S láskou lepený
Pečlivě komponovaný
Trpělivě
Lakovaný
Touhou

Postavím sochu,
bude se jmenovat
Malej Měsíc
A jednoho chladnýho větrnýho večera
Ho Skutálím
Po větvích stromů
Dolů
Do Stromovky

Vítr ho bude
Prohánět nocí
Tam a zpátky
Bude
Se vznášet nad stromy
Zrcadlit se
Nad jezírky
A bude svítit
Těm
Co se ztratili
I těm, co se našli
A co tak
Jako tenkrát já
Šli tou nocí
a tmou
sami

Sestrojím solární sochu
Bude se jmenovat Malej Měsíc
Pozdrav všem
co bloudíme podzimem

Maják
Dětský světlo do dospělý noci
Dokud ho vítr neodfoukne nad Vltavu
Dokud nezmizí
V zákrutu
Za psím útulkem

Zvíře miluje Malej Měsíc

zvíře miluje Malej Měsíc

Takový veselý pondělí

Ahoj brácho…
Páteční koncert v Akropoli, i ten sobotní v Kabinetu Múz, byly jako bungeejumping. Jako když mě tehdy Paris vytáhl na hácích vysoko nad přejasnou Prahu. Jako ty lítací sny, který se mi zdávaj, co pamatuju.

Brno byl opravdovskej koncert, tancování na hraně, můžeš vyhrát a taky můžeš zahučet jako zeppelin, zasvítit a dodoutnat ve tmě.
Akropole byla oslava.  Oslava toho, že jsme naplnili ten krásnej prostor, že přišli naši milí, že jsme všechno nakonec stihli, že jsme udělali ty tři nový písničky, že se to povedlo nahrát a že pan Linhart přinesl spoustu kamer, o kterých ale nikdo nevěděl a tak nebyl nervózní. Akropole byl let v řídkejch mracích, jízda na velkým, důstojným, hlasitým a pravda, opravdu rozzářeným, nadšeným Zvířeti jménem Podzim. Opravdová jízda mezi zlatejma konfetama a těma rozzářenejma očima. Ve správnej moment, na správným místě.

V tuhle chvíli to asi neumím popsat líp. Bylo to úplně výjimečný.
I mezi těma mnoha výjimečnejma zážitkama mýho dospělýho života.
Bylo to fakt velký. Na konci jsem si ale řikal, že mi tam chybíš ty. Jak jsme se pak přesunuli do Vlkovy a kecali, pak spali u nás. Už ani nevim, jestli skřípals zubama.

KITTCHEN – MENU

1. máje 2011 oficiálně vyšla deska, která mi změnila život. 

napsal jsem si dneska na Facebook. Je to sedm let a přitom je to jako teď. Součást mý soukromý historie. Pár tejdnů nemoci, odpočinku kvůli štítný žláze. Mokvavý boláky po lékách a smrdutá dehtová mast na ně.
Deset kilo navrch. Experimentování s Garagebandem. Frisca a tráva. Strašnickej vnitroblok a stůl u okna, pod policema, který jsem nadvakrát přidělával a který kdysi málem spadly na Márdiho.
Opojná radost z toho, že si můžu dělat, co chci. Že můžu hudbu dělat s lehkostí, po kouskách, jen sám pro sebe, úplně přesně podle toho, jak si to přeju.
Hotová deska.
MENU
nabídněte si…

Děkuju za všechno, co mi tohle album do života přineslo.

Pod Prahou

Důležitý video. Už tehdy pro mne bylo hodně důležitý ho natočit. Pak bylo těžký se k němu dostat a sestříhat ho. A pořád, i po těch čtyřech letech, je pro mne nesmírně důležitý.

A myslím, že ještě nějakej čas potrvá, než pochopím proč.
I když pan Odstrčil to tehdy trefil celkem dobře.
Před čtyřma rokama jsem se učil poznávat, objevovat, osvobozovat a krotit svý stíny.
Součátí toho intenzivního procesu je i tohle video.

Andulka

Loni v létě jsme vyvezli manžele Marii a Bohdana Bláhovcovy do Lubnice.  Byl to tejden, kdy jsme v jinak nacpaným létě měli pár dní pro sebe a rozhodli se, trávit je co nejvíc v klidu a co nejvíc spolu. Vezl jsem tehdy těžkou tašku se všema komiksama Preacher , který jsme s Mášou na přeskáčku četli. A trochu jsme jezdili na vejlety.

Jednou jsem si šel zaběhat, z Lubnice po silnici směrem na Uherčice… a když jsem tehdy běžel zpátky, všiml jsem si polní cesty, která odbočovala ze silničky… pokud jste chtěli skutečně vyjít mezi pole, museli jste ale napřed projít velmi stinným loubím hustých keřů, který se otvíralo k silnici jako velká, trnitá morda.

Tehdy se mi vhlavě vylíhl kus textu.

Nescházej Andulko
Na cestu do polí
Co tlamu zubatou
Otvírá k silnici
Schovaný ve tmě tam stojí dva posedy
A na těch posedech sedí dva myslivci

Loni na podzim jsme tuhle písničku jako velkou jamsession točili v Jinočanech se Zvířetem jménem Podzim. Tomáš Neuwerth tehdy propařil noc a ujal se produkce v tom rozevlátým stavu, kdy se potácel po studiu a rozdával rozkazy.
Všichni jsme se chutě zapojili a nakonec to končilo tak, že některý nástroje se nahrávaly úplně nahlucho, Veru s právě Marií zpívali repetitivní vokály bez sluchátek a my pak všichni ržáli nadšením, když do písničky perfektně sedly. A pak taky dorazila Maruška Puttnerová a  na první tejk to bez předchozího poslechu nahrála.

O 14 dní později jsem byl na imerzivním představení Pomezí, v kterým jsem procházel obrazama, jako vystřiženýma z klipu, kterej jsme tehdy během toho nahrávání a ržání vymejšleli… byl jsem z představení na větvi a hned jsem se nechal Jindřiškou představit režisérovi a poprosil jsem ho, abychom v kulisách Pomezí mohli točit.

Teď, po roce, je klip hotovej. Děkuju všem Zvířatům, především Ondrovi a Matějovi a Veru… ale ten den mrzli a makali všichni bez rozdílu.

Když jsme kouřili na terase, uvědomil jsem si, že to je další splněnej sen, kterej se Zvířetem mám. Deska, knížka, videoklip z Pomezí… Fléda, Akropole, Moving Station…

Děkuju i za to

 

 

Dobrý večer

Dneska ráno nás prej pouštěli na Vltavě. Vyšla opatrně dobrá recenze od Karla Veselýho na Aktuálně a blogovej zápis od Ellie Beranový. Radio Wave se zatím tváří, že žádná Zvíře neexistuje.
Tady je naše pozvánka namluvená Ondrou Matajem a sestříhaná Lindou Arbanovou. Myslím, že ty tři koncerty budou krásný, silný a důležitý.
Určitě pro mě. A pro lidi z kapely.
A doufám, že i pro lidi, který se na tu slávu přijdou podívat.
doufám, že to budeš i ty.