Všechna sláva, kocouří tráva

Výstava v Kopřivnické Tokivo Pop Up Gallery byla smashing.
Ale pěkně popořadě.
Ve čtvrtek jsem vzal Marušku k babičce do Český Lípy. Jsou s mojí maminkou velký kamarádky, krátce po obědě jsem vyrážel dál na cestu, zatímco ony vyvedly Kikinku na procházku. Sledoval jsem, jak se vzdalujou tou naší dlouhatánskou českolipskou ulicí. Malá postavička s naprostou důvěrou za ruku s tou vyšší. Obě spokojený. Kolem nohou se jim motá prdlá psice. A jsou menší a menší a menší.

Zastavil jsem ve Starejch Splavech a prošel se napřed na hlavní pláž, potom na takzvanou Husí pláž, kam jsem chodíval s tátou. A pak na kopec Šroubený, kam jsem chodíval s místní Káťou, co jsem s ní chodil, když mi bylo 14 a 15.
Už jsem trochu pozapomněl, jak je ten kopec do kopce. Přeci jen je to, haha, skoro třicet let. Postupně jsem ale na vršek vyšroubil a koukal z té samé skály na Staré Splavy. A ten novej obrázek, jako by se místama nejasně překrejval s tim starym, devadesátkovým. Kdy jsem ještě chodil do skauta. Ale už začal poslouchat Beatles a nesměle si pěstovat cosi jako dlouhý vlasy.

K autu jsem se vrátil tak akorát. PiRovi se uvolnilo místo na přezutí o trochu dřív a tak jsem jen přejel do Oken a za necelou hodinku jsem už vyrážel směr Praha.
I tak jsem dorazil kolem půl sedmé a z dokoukávání čtvrtýho dílu Matrixu nakonec postupně scházelo a scházelo, až zcela sešlo.

V pátek ráno jsem vysvištěl na vlak do Kopřivnice. Tedy napřed Leo Expresem do Studénky a pak lokálkou do Kopřivnice. Ty barevně lesklý pornočasopisy, který jsem objevil nevlastnímu otci za skříní, mi už z hlavy nikdo nevymaže. Je to záměr marketéra? Majitele? Aby si člověk pokaždý, když pamětníci uslyšej, nebo přečtou sousloví Leo Expres, vybavil ty nablejskaný prciny?
Cesta ubíhala báječně. Jeden rozhovor s Robertem Kodymem, půlka báječného Pravomila, nové audioknihy podle nové knihy Petra Stančíka. Spoj ve Studénce na nás počkal a tak jsem byl kolem půl druhá v Kopřivnici na nádraží.
Přesně podle popisu jsem kolem Zimáku prošel do parku a pak ke Galerii Tokivo. Ta sídlí v přízemí stavby, co bývala dřív řeznictví a teď naposled výrobna outdoorových projektorů. A je moc hezká. I moje výstava byla krásně nainstalovaná.
O to se postaral hlavně Tomáš Kadeřábek, architekt, Ivonin partner. Ivona zrovna dogruntovávala a než jsem se nadál, už jsem jel autem do místního televizního studia, natáčet rozhovor. A než jsem se nadál, už jsem byl zase zpátky v galerii. Vlahej parčík voněl z venku, velkejma oknama prosvítalo dovnitř slunce na barevný plátna. A než jsem se nadál, už jsem šel na návštěvu k Neuwerthovým, protože mi Tom nabídl, že mi půjčí kytaru a malý kombíčko, který dostala jeho starší dcera Emička.

Přihnala se první pruká letní bouřka.
Odehnala se.

Došli jsme s kytarou, kombíčkem, než jsme se nadáli, zpátky ke galerii. Tam už postávalo pár místních, akce splavně začala vlastně o hodinu dříve. Nazvučili jsme mne s Tomovou pomocí a během chvíle jsem se zapovídal s ředitelem místního Rotary klubu, který se kdysi krátce věnoval holotropnímu dýchání… a snad i krz to se mu moje obrazy moc líbí a těšil se, že se seznámíme. A během našeho rozhovoru se najednou objevilo spoustu lidí a galerie byla plná.
Poznal jsem spoustu kamarádů, který jsem tu pořídil v letech 2012 a 13. Ale očividně dorazila i přehlídka místních kulturních mecenášů a podporovatelů. Slečna Lada slavnostně otevřela výstavu, galerii… a pozvala několik kmotrů. Některý hovořili dlouze, jiní přání shrnuli do pár vět. Nejlepší mi přišel asi pán, co jezdí Rallye Paříž-Dakkar… přikulhal v šedostříbrném obleku, vzal si mikrofon, a řekl, že umění nerozumí, ale že nejdůležitější je láska a aby se k sobě lidi chovali s láskou.

Krátce jsem hrál, pak se pouštěla hudba a já si povídal se spoustou spokojených a nadšených lidí. Proplouval jsem od jedné konverzace ke druhé, za velkými okny se sešeřilo a galerie pak zářila do tmy jako velikánská lampa.
Lidí pomaličku, jakoby neochotně, ubývalo. A ještě poměrně pozdě v noci žila místnost a okolí čirým kvasem veselí. Nakonec všechno dopadlo skvěle, říkám si.

Přespal jsem nakonec u Neuwerthů. Trochu jako poměrně často před těma deseti lety, kdy jsme nahrávali RADIO. Přímo v Kopřivnici jsem nebyl, co se narodila Maruška. Mezi tím mají Neuwerthovi byt hodně opravený, vypadá, jako by ho zvětšili o pár metrů. Tomáš se ale Dušuje, že nikoli.

Ráno mě vzbudil kolem páté paprsek slunce, který svítil kuchyňským oknem až do hloubi obýváku, do míst, kde jsem měl na polštáři hlavu. Bylo to milé přivítání. Vzpomínal jsem, jak jsem se tu budíval, většinou alespoň s malou kocovinou.

Dostal jsem pořádnou snídani a vyrazil na vlak. Napřed do Studénky a pak „Leošem“ do Prahy. Vedle mne seděla jakási babička z Moravy, která si často stoupala a povídala si s dvěma babičkami o sedadlo před námi. A pak už si moc nestoupala, debatovaly škvírou mezi sedadly. Celou cestu, až těsně před hlavní nádraží, kde mi došly baterky do sluchátek, jsem poslouchal Pravomila. A je to teda zase bezvadná kniha. Neuvěřitelná nálož informací o historii naší země, tisíc a jedna zajímavost, sázených v kulometným tempu. Potměšilej humor. Obsese dobrým jídlem. A jakousi sentimentální pornografií. Můj výlet pro dnes končí, řikám si… Máša je do neděle s maminkou na Ostrově, mám odpoledne a večer na hlubokou práci a kontemplaci!

Když přijdu domů, hned je mi jasné, že něco nehraje. Ne, že by mne vždycky vítaly obě kočky. Ale teď je ta Placka nějaká výmluvná. Zkontroluju, jestli průvan někde nezabouchl dveře a neuvěznil Fouma v některém z pokojů. Ale kocourek nevybíhá odnikud. Tak se mrknu za pračku.
A tam vidím ležet kus huňátého kožíšku. Dokonce mám dojem, že slyším slabé mňouknutí. Namydlím podlahu, jak mě naučil pan opravář, se supěním odtáhnu pračku. Kocourek leží ve svý oblíbený skrýši. A je jasný, že je zle. Je celej hadrovej, povolenej, jako plyšák. Položím ho v obýváku na parkety. Kočka Placka nás pozoruje z gauče.
Do pusy mu prázdnou stříkačkou stříknu trochu vody a Foum se maličko napije. Většina mu ale proteče mezi fousama zpátky na zem. Tak ho hladím po boku, jak to má rád. Dám mu ještě jednou napít… a znova se napije. A tak měkce dejchne. Oči má otevřený a velikánský černý zorničky už koukaj jinam. Hladím ho dál a zběsile hledám, kde je otevřenej nějakej zvěrolékař. Vypaluju zprávu na Facebook, jestli někdo neví… ale za chvilinku už nacházim, tady kousek od nás, dole pod kopcem… mažu zprávu na Facebooku.
Jak Fouma hladim, ještě párkrát ztěžka vydechne. A pak už se nenadechuje. Přijde mi. Myslim, že Foum umřel. Počkal, až přijedu a umřel.
Ale ještě ho naložím do přepravky a běžím s ním indiánským během letenskejma ulicema. Pan doktor ale na první pohled velmi soucitně konstatuje, že kocourek už je tu skutečně není a nadále, alespoň ve formě našeho báječného moura Fouma, ani nebude.
Jako ubulenej čtyriačtyřicetiletej kluk se vracím pomalu s prázdnou přepravkou do kopce domů. Odepisuju těm, co stihli můj vzkaz na FB, opatrně píšu své báječné ženě na Ostrov. Shodujeme se, že Marušce to povíme až společně doma.

Asi na to bude dobrej čas dneska, v pondělí. Včera Máša se svou maminkou Marušku vyzvedly v Lípě, po cestě měly ale nějaké problémy s vozem. A tak kus před Prahou zastavily, nechaly auto odtáhnout do našeho servisu k panu Čápovi a náhradní dopravou docestovaly dom až večer, úplně zdrchané. A dneska ráno si ta naše holubička, rozradostněná vyspáním i společnou slunečnou cestou do školky, nevšimla.
Pomalu je čas, vyrazit Marušku vyzvednout.
Máša spí po včerejším náročném dni a dnešním ranním výborném rozhovoru s Lucií Výbornou… už má velikánský břicho. S červenou namalovanou pusou jí to, i takhle unavený, tuze sluší. Bílá kočička Placka si před chvilkou vymňoukala, abych ji za maminkou pustil do ložnice.


Milý Foume náš,
přejeme ti krásná věčná loviště.
A těšíme se
na příště.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.