rozmrzelost

dneska jsem se probudil ospalý a rozmrzelý. někdo to tak bývá a i jindy světlé věci vystupují spíš ve svých tmavších odstínech. a což teprve věci i jindy tmavé, zhnědlé. hned na začátku jsem se nechal zkrušit, že
a) musím vyrazit pro auto do Vinoře a zaplatit kompresor klimatizace
b) z Mášinejch peněz, protože paní produkční rozhlasové pohádky přeci jen myslela svým lakonickým vyjádřením, „že honorář mi nyní odbaví“, že peníze za práci odevzdanou v pořádku v dubnu, přijdou někdy po patnáctém červnu. Což nikterak neovlivní. V normální dny mi nedělá takový problémy přijmout, že je to neosobní mašinérie velkýho podniku, že jsem to přece tak nějak čekal, že v tom bude zádrhel.
c) než přivezu auto z Vinoře, uteče mi spousta času, kterej jsem chtěl věnovat dodělávkám a práci na tý samý pohádce. Která bude o to hezčí.
Pan zvukař, co by taky byl nejradši, kdybych toho udělal co nejvíc tak, aby toho musel dělat co nejmíň, je nemocný. Takže podle poznámek opravenou hudbu z minulýho tejdne statečně nasazoval režisér, tuším, že s pánem, co má dělat sound design. Tihle dva se naopak snaží. A myslím, že to fakt bude bezva a že se tomu jednou zasmějem.
Po probuzení mi ale popravdě moc do smíchu nebylo. Rána, kdy se cejtim jak otahaná onuce pochopitelně dokážou hluboko zanořit tlapu v smradlavý bažině pochybností, nesebevědomí a strachů.

Cesta do Vinoře mi nakonec udělala líp. Venku je vlahej vzduch, cesta tam uběhla rychle a cesta zpátky seřízenou Jeřabinou jakbysmet. Za chvilinku se pustím do práce, velká Maruška dneska nechala ráno tu malou ve školce až do odpoledne… tak bych to snad měl stihnout dokončit, než kolem pátý půjdeme udělat nějakou malou rozlučku s tím naším kocourkem Foumem.
Včera jsme tu špatnou zprávu pověděli malé Marušce. Plakala, když jí pomalu docházelo, co to znamená a proč že Foumka vlastně od svýho příjezdu neviděla.


Objali jsme se všichni tři, s miminkem v břiše čtyři.
S Plackou pět.
Bílá kočka Placka má chlupící pré. já jsem třeba komplet.
Smí i do ložnice, kde nás nad ránem budila nespokojeným vrňoukáním.
Co vám budu povidat, taky mi to nepřidalo.

Do toho umřel Josef Abrhám.

A teď juž vzhůru do práce.

Jedna myšlenka na “rozmrzelost”

  1. Není to veselý, ale moc dobře napsaný. Chlupící pré, vrňoukání kočky, která se občas projevuje jako hrdlička, smradlavá bažina pochybností, nesebevědomí a strachů…
    A v tom všem jsi vymyslel ten krásnej bílej balónek pro Fouma!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.