Minulý týden jsme zkoušeli. ve středu a čtvrtek, pěkně od rána, od devíti, půl desátý. u Aid Kida v hudebním pokoji, kde má už svůj vlastní řídící panel kosmoletu. se Štěpánem jsme se zapojili potichoučku. a zkoušeli. někdy kolem třetí jsme pak vyrazili po oba dny na oběd a zase čau.
v pátek jsme totiž hráli na Všudybudu. a protože má Tom na prázdniny naplánováno hodně Tata Bojs a pak taky velkej rodinnej vejlet, čekalo nás hraní jen ve třech. a během letošních prázdnin, potažmo roku, nás takovejch koncertů ještě pár čeká. a tak jsme vybrali skladby, co se nám dobře hrajou ve třech, proměnili jsme trochu aranže. a v pátek jsme nacpaným autem vyrazili nach Laipa. Tam jsem sotva stihl zaběhnout za maminkou a babičkou, pak už tak nějak zvukovka… a pak jsme hráli.
a bylo to ”tak” super. až bych místama chtěl, aby to neskočilo. jenže ani na takový dumání tam nebyl čas, spíš jen TEĎ, TEĎ a TEĎ, celejch těch 40 minut, co utekly jak voda. když dohrajem takovej gig, většinou bych hned šel hrát další. místo toho jsem vyfasoval šambhala burger, snědl ho ve chvilince bezčasí za stanem… a pak jsme frčeli zase zpátky. před půlnocí jsem už táhl kytaru, kombo a pedalboard po schodech k výtahu. a druhej den, jako by nic nebylo. voda se zavřela. jen silnej pocit proběhnuvší radosti, jako po krásnym večírku, setkání, nebo práci.
dotek radosti, opravdovosti, posvátnosti, skutečnosti. účastníci zázraku.