Není vždycky na meetingu tak, jak by si člověk představoval

dneska jsem výjimečně nebyl na mým neoblíbeným čtvrtečním meetingu za otloukánka já… ale naopak můj obvyklý otloukatel, velký vzdychač, pan spáleniště, smutný kmotříček, pan Jablko.

ukázalo se, že podklady, které připravil on a jeho slovenský protějšek připravili, nejsou kompletní. a že by to mohl bejt docela průšvih, kdyby takhle zůstaly, jakože měly.
no a pak jeden z kolegů poukázal, že za to může ten druhej.
a ten se začal bránit, že od toho prvního nedostal podklady.
a ten první, že je přeci posílal, že se o tom bavili.
a ten druhej, že to nevěděl, že to je onoé, že to je tedy nekompletní…
a tečn první, že ať si teda napřed přečte, co má, ať to pochopí a pak ať pokládá otázky, že mu na ně odpoví…

až je musela slovenská šéfová, která to sledovala z Bratislavy přes obrazovku, musela krotit. K její cti slouží, že to okamžitě zaregistrovala a začala řešit. Bylo vidět, jak překlikla z lehký naštvanosti k ustaranýmu zájmu… takovýhle instinkty, takovýhle instinkty…

 

 

Prahu tiskne vedro k zemi

Celou zemi tiskne vedro k zemi
Včera ráno, když jsme vyjížděli z Uherskýho Hradiště, už bylo vedro. Převčírem ráno, když jsme vyráželi tam, taky. V neděli, kterou jsme, stejně jako sobotní odpoledne strávili v ústraní u Amelie, bylo taky horko.

díky troskám svýho blogu vim, můžu si najít, jak děsný vedro bylo před deseti lety.  Jaký peklo to bylo před patnácti, kdy jsem zakládal blog. Pekelný.
Takže se tolik nebojim, že jsme ztracený.
Naopak, pořád mám dojem, že se sbírá něco velkýho a důležitýho a pozitivního.
Ale vedra a sucha jsou zlý.
A všichni jsou vypruzený a pod tlakem naštvaný.

Jeden konkrétní zpocenej člověk se má ale zrovna docela dobře. Koncert i vejlet do Kutný Hory byly parádní. A předvčerejší hraní na LFŠ bylo vyloženě parádní.
„Můj náš oblíbenej koncert,“ jak poznamenal večer mezi Hvězdou a Mírem  Ondra Mataj. Kontaktní, zpocený, na tělo, intenzivní.
Takový koncerty stojej za všechno to cestování a nepohodlí.

Máše dneska přišly knížky.
Hurá!
Skutečnost je, jako vždycky, oboustranná. Dobrá i špatná zároveň.

Nebo spíš takhle:

skutečnost je prostě jaká je. Znamínka dobrá, nebo špatná, přidáváme až my. A ty znamínka často záležej víc na našem smýšlení, než na skutečnosti samotné.

FRAUD

á, někdy jsou ty rána hezký
a po cestě do práce se to překlopí a já před sebou zase vidím jenom narůstající seznam úkolů. mám dojem, že to snad ani nejde uhlídat, že když zvednu úkol, pod nim se hemžej další malý úkoly. tudíž je neumim všechny zvládnout. a tak se některý dny obávám, že je na mě moje mlčenlivá kolegyně namíchnutá, že se flákám a že jsem lempl, že si na mě kolegové ukazujou, že to je ten blázen, jak nestíhá, ale hlavně že si furt něco kreslí

někdy se bojim, že mě odhalej jako podvodníka, kterej jen ze zálohy pozoruje cvrkot v úlu, jako někoho, kdo ve skutečnosti vůbec neměl projít potřebnejma prověrkama, cizorodej organismus

dneska cestou na míting jsem se dokonce zabál, že mě vylejou…

a pak to zase přejde, dostanu se k práci, který rozumim, udělám si přehlednej seznam úkolů a jeden po druhým plním…