Prahu tiskne vedro k zemi

Celou zemi tiskne vedro k zemi
Včera ráno, když jsme vyjížděli z Uherskýho Hradiště, už bylo vedro. Převčírem ráno, když jsme vyráželi tam, taky. V neděli, kterou jsme, stejně jako sobotní odpoledne strávili v ústraní u Amelie, bylo taky horko.

díky troskám svýho blogu vim, můžu si najít, jak děsný vedro bylo před deseti lety.  Jaký peklo to bylo před patnácti, kdy jsem zakládal blog. Pekelný.
Takže se tolik nebojim, že jsme ztracený.
Naopak, pořád mám dojem, že se sbírá něco velkýho a důležitýho a pozitivního.
Ale vedra a sucha jsou zlý.
A všichni jsou vypruzený a pod tlakem naštvaný.

Jeden konkrétní zpocenej člověk se má ale zrovna docela dobře. Koncert i vejlet do Kutný Hory byly parádní. A předvčerejší hraní na LFŠ bylo vyloženě parádní.
„Můj náš oblíbenej koncert,“ jak poznamenal večer mezi Hvězdou a Mírem  Ondra Mataj. Kontaktní, zpocený, na tělo, intenzivní.
Takový koncerty stojej za všechno to cestování a nepohodlí.

Máše dneska přišly knížky.
Hurá!
Skutečnost je, jako vždycky, oboustranná. Dobrá i špatná zároveň.

Nebo spíš takhle:

skutečnost je prostě jaká je. Znamínka dobrá, nebo špatná, přidáváme až my. A ty znamínka často záležej víc na našem smýšlení, než na skutečnosti samotné.

FRAUD

á, někdy jsou ty rána hezký
a po cestě do práce se to překlopí a já před sebou zase vidím jenom narůstající seznam úkolů. mám dojem, že to snad ani nejde uhlídat, že když zvednu úkol, pod nim se hemžej další malý úkoly. tudíž je neumim všechny zvládnout. a tak se některý dny obávám, že je na mě moje mlčenlivá kolegyně namíchnutá, že se flákám a že jsem lempl, že si na mě kolegové ukazujou, že to je ten blázen, jak nestíhá, ale hlavně že si furt něco kreslí

někdy se bojim, že mě odhalej jako podvodníka, kterej jen ze zálohy pozoruje cvrkot v úlu, jako někoho, kdo ve skutečnosti vůbec neměl projít potřebnejma prověrkama, cizorodej organismus

dneska cestou na míting jsem se dokonce zabál, že mě vylejou…

a pak to zase přejde, dostanu se k práci, který rozumim, udělám si přehlednej seznam úkolů a jeden po druhým plním…

On the road(show)

Po cestování na šňůře pokračuju v cestování pracovním. Včera odpoledne jsem se pěšky vydal z mrakodrapu Telekomu do mrakodrapu hotelu Lindner. Z patnáctého do třináctého.

dovlekl jsem se na pokoj úplně vyždímlej a bez víry ve svý pracovní nasazení a jeho smysl.

odloučení, od dvou Marušek, který mne trápilo už během koncertů, se teď vyšplhalo na nepříjemnou úroveň… seriály nefungovaly, televizní pořady jsou fakt strašidelný(dívali jste se na to teď někdo? To je přece úlet?), nakonec jsem si nakoupil jídlo, osprchoval se a když se za oknem město zatáhlo do tmy, pustil jsem se nakonec do hudby k Anihilaci.

to mi šlo a dělalo radost a pochybnosti jsem neměl žádný. Starý známý pravdy.

Teď sedím na obří roadshow, která představuje novou firemní strategii. A je to hezky udělaný, mají tu kávu a pepsi, která chutná, jako kdyby nechali kamion stát několikrát na prudkým sluníčku.

Je to sieť, která je future proof.

Je to obří věc, taková firma. Odvykl jsem tomu pocitu smítka v nadnárodním kolosu.

Na druhý straně nám konečně vyšel novej videoklip. Řekl bych ale, že ten si zaslouží vlastní post.