Martirikum

předposlední čtvrteční ranní Jabčák zase jeden z těch neotravnějších, nejzbytečnějších. Nepíšu to rád, snažim se najít přínos i na takovejhle schůzkách. Ale jak za tejden na PCNNR* končím, byla moje přítomnost víceméně formální. A ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, intenzivně jsem tonul v pocitu, že tady nemám co dělat, že to je celý nějaký absurdní drama, možná něco od Havla, taková ta trochu out of time story o schůzích, neustálý přesouvání zodpovědnosti tam a zase zpátky.

jako kdyby to bylo smradlavý vajíčko, který nikdo nechce mít po schůzce na tejden v držení

ale nesmí se o tom mluvit, to je součástí pravidel. A tak všichni seděj a poposouvaj si s nejistýma úsměvama ten talířek sem a tam…

když se začali dobývat další schůzechtiví kolegové napřed na jedný, pak na druhý straně internetovýho vlákna Praha – Blava, byl jsem první na nohou, bundu v ruce.

do dvaceti minut jsem už procházel březovým hájkem, kam chodíme natáčet… skrz tenký podrážky barefootovejch bot to trochu studí, je zase chladno, bahno je pokrytý tvrdým škraloupem. Dojdu k cestě a otočím to zpátky, dole v Costa Coffee si dávám kafe, nádech, výdech.

V tomhle režimu  už jen pár dní.

To už skočim

*projekt co nikdo nemá rád

zatímco tu sedím a píšu, vyměnilo se vedle několik lidí. Parta roztomilejch holek, který tak záhadně pobalovaly místního coffee boye… a před deseti minutama si ke stolu vedle přisedla slovenská blondýna, která od tý doby kulometnou palbou píčuje a kurvuje úplně do všeho, do celýho světa, do každýho, koho potkala a mrdá to pod tlakem napřed do jednoho, pak do dvou posluchačů, co jí artikulace a dech stačej.

A jeden jí teď odpovídá:

proto si platíš vlastního doktora, aby dělal, co potřebuješ

a martirikum pokračuje, sype blondýna dál, ty kokos

že podpora a že čo,

kurva

točení může být i osamělé

ooo, venku svítí slunce
za chvilku jdu natáčet rozhovor s robotem
S robotem, chápeš?
Došel jsem ve swvý kariéře tak daleko, že si sám píšu scénáře na skeče, který sám točim, sám v nich hraju… a pokládám v nich robotovi otázky, který jsem sám napsal…
a robot mi bude odpovídat odpověďmi
který jsem taky napsal já

naštěstí na to zatim kouká spousta jinejch lidí
mnohem lepší, než kdyby to bylo naopak

Není vždycky na meetingu tak, jak by si člověk představoval

dneska jsem výjimečně nebyl na mým neoblíbeným čtvrtečním meetingu za otloukánka já… ale naopak můj obvyklý otloukatel, velký vzdychač, pan spáleniště, smutný kmotříček, pan Jablko.

ukázalo se, že podklady, které připravil on a jeho slovenský protějšek připravili, nejsou kompletní. a že by to mohl bejt docela průšvih, kdyby takhle zůstaly, jakože měly.
no a pak jeden z kolegů poukázal, že za to může ten druhej.
a ten se začal bránit, že od toho prvního nedostal podklady.
a ten první, že je přeci posílal, že se o tom bavili.
a ten druhej, že to nevěděl, že to je onoé, že to je tedy nekompletní…
a tečn první, že ať si teda napřed přečte, co má, ať to pochopí a pak ať pokládá otázky, že mu na ně odpoví…

až je musela slovenská šéfová, která to sledovala z Bratislavy přes obrazovku, musela krotit. K její cti slouží, že to okamžitě zaregistrovala a začala řešit. Bylo vidět, jak překlikla z lehký naštvanosti k ustaranýmu zájmu… takovýhle instinkty, takovýhle instinkty…

 

 

Prahu tiskne vedro k zemi

Celou zemi tiskne vedro k zemi
Včera ráno, když jsme vyjížděli z Uherskýho Hradiště, už bylo vedro. Převčírem ráno, když jsme vyráželi tam, taky. V neděli, kterou jsme, stejně jako sobotní odpoledne strávili v ústraní u Amelie, bylo taky horko.

díky troskám svýho blogu vim, můžu si najít, jak děsný vedro bylo před deseti lety.  Jaký peklo to bylo před patnácti, kdy jsem zakládal blog. Pekelný.
Takže se tolik nebojim, že jsme ztracený.
Naopak, pořád mám dojem, že se sbírá něco velkýho a důležitýho a pozitivního.
Ale vedra a sucha jsou zlý.
A všichni jsou vypruzený a pod tlakem naštvaný.

Jeden konkrétní zpocenej člověk se má ale zrovna docela dobře. Koncert i vejlet do Kutný Hory byly parádní. A předvčerejší hraní na LFŠ bylo vyloženě parádní.
„Můj náš oblíbenej koncert,“ jak poznamenal večer mezi Hvězdou a Mírem  Ondra Mataj. Kontaktní, zpocený, na tělo, intenzivní.
Takový koncerty stojej za všechno to cestování a nepohodlí.

Máše dneska přišly knížky.
Hurá!
Skutečnost je, jako vždycky, oboustranná. Dobrá i špatná zároveň.

Nebo spíš takhle:

skutečnost je prostě jaká je. Znamínka dobrá, nebo špatná, přidáváme až my. A ty znamínka často záležej víc na našem smýšlení, než na skutečnosti samotné.