V jurtě a podjurtí

S Maruškou jsme si udělali na pár dní výlet do jurty. Během těch několika slunečných jsem se stihl solidně spálit, to byla ale asi tak jediná větší aktivita, kterou jsme provozovali. celé dny posedávání a kroužení kolem ohníčku, povídání, pokuřování a dlouhý pohledy do krajiny dole…

o víkendu jsme tu měli malou oslavu Mášiných a babiččiných naerozenin. Vždycky je to nakonec oslava větší, než malá. Ale tentokrát se to všechno vešlo tak akorát a myslím, že jsme to celé zvládli bez ztráty květinky. Naopak, pár květin přibylo.

uvědomil jsem si, že se vyhýbám práci na počítači. Nebylo to zpočátku příliš vědomé, tak mi trvalo, než jsem si všiml. ale pokud můžu, všechno řeším na telefonu. maily, facebook, schůzky. a co nejde, to odkládám. a pak to většinou vtěsnám do pár hodin.
Přijde mi to zajímavé. Jak jsme dřív toužili po počítači. Jak jsem dřív toužil. Jak nadšenej jsem byl z prvního pracovního a nakonec i prvního soukromého Macu. Co všechno jsem už na noteboocích a MacBoocích napsal, vyřídil, odeslal.
Teď je mi hezky v malým pokojíčku. Poslouchám audioknihy. A maluju několik obrazů najednou.

Těšim se, až zase vyjedeme mimo Prahu. A budu si to moci vytáhnout ven.

Naše dcera Maruška je zázrak. Neustále plná energie a zvědavosti. S upřímným zájmem se vrhá na všechno a za vším. Vlásky během pár měsíců vyrostly do bohatý kštice, v mezičase se vytáhla a začala konstruovat složitější věty. A teď už se s ní dá moc hezky popovídat o ledasčems. Moc si užívám ten čas, kterej spolu ve dvou, nebo ve třech, trávíme.
Teď zrovna vylezla z ložnice, kde po obědě odpočívá maminka. A naštosovala se sem ke mně na gauč, kde z pod přivřenejch očí sleduje, jak píšu.

Město/venkov

v pondělí jsme vyjeli na venkov. Marušcin kmotr letí se svým přítelem do Dubaje a tak nám přenechali na víc jak týden svůj luxusní dům ze skla a dřeva s průčelím do volné krajiny.
když jsme se doštrachali na místo, bylo krásně. Jasný slunce se pomalu sklánělo na vysokým nebi. Vyrazili jsme s Maruškou na procházku, kolem nikde nikdo. Po dlouhý době v klidu a bez roušek. Usadili jsme se na schnoucí mezi, pozorovali to slunce a mraky. A pak nasbírali dřevo a před chatou rozdělali oheň a Maruška do něj házela větve, co jsem jí před tím nalámal.
“vypadáš šťastnej,” poznamenala Máša, když se vyloupla od práce. Měla pravdu. Rozpřáhl jsem paže. Za kopcem zapadalo slunce, ptáci mu zpívali na rozloučenou. Oheň voněl a praskal. Čeká nás týden v takových lázních klidu. Úplně jsem cejtil, jak každej pór mýho těla regeneruje. Sbohem, Stromovko a Letenské sady, našťouchané vystresovanými pražany s pražančaty. Čus roušky. Pičus.

když Máša zvedla telefon a zaslechl jsem, jak do něj překvapeně odpovídá: “nekecej”, stihlo mi všechno dojít netradičně rychle. A skutečně. Kmotr je pozitivní, do Dubaje se nejede, naopak. A tak jsme ještě poseděli u ohně. Jen už jsme moc nepřikládali. Zabalili jsme čerstvě vybalený. A před půlnocí jsme byli doma, jako na koni.

cvičení v nelpění je pěkná a užitečná věc. Dlouho jsem neměl možnost tak báječně potrénovat. Napřed se mi ale regulerně chtělo brečet, zalízt si do nějakýho teplýho těmnýho místa a tam zůstat na věky věkův.

postupně jsem to přes tejden rozdejchal, až zase dneska ráno jsem se vytočil, když jsem chtěl jít koupit snídani.
Čemu sakra pomůže, když v pátek zavřou všechny obchody? Běsnil jsem. Co si na nás ta banda psychopatů, co nás drží jako rukojmí, vymyslí příště? Ach bože!

jak řikám. Cvičení v nelpění.
vidim, jak nám všem chybí prostor a možnost vypadnout na chvilku do přírody. Vypadá to, že jakmile to bude možný, asi zase naložím tu naši malou zrzku a vyjedu s ní do přírody a za kamarádama. Za kopcema kouzlí jaro.

Strachem

Před rokem jsem 23. 12. 2019 vyrazil koupit Mášině ségře Jindřišce knížku od Shawna Tana. Místo toho jsem se ale u zámečku zasekl na úvodním verši a během asi půl hodinky si nahrál do Garagebandu zárodek týhle písničky.
místo Shawna Tana jsem tehdy Jindřišce koupil Ostrov Sukkwan, což je jedna z nejlepšícch nejpříšernějších knížek na světě. Laskavého Shawna Tana dostala až napřesrok.

Problém tří těles

doposlouchán. Ona se tedy ta trilogie jmenuje spíš Vzpomínka na zemi. Ale to nic nemění na tom, že je fakt báječná. Komplikovaná a plnotučná sci-fi si mě ale na první poslech nezískala. První knihu jsem poslouchal dobrý tři roky zpátky. A byla na mě moc těžká. Ale nedávno jsem narazil na Kulový blesk od stejnèho autora Liou Cch-Sin. A ten mě dost chytil. A tak jsem to zbod celý.

hodně jsem u toho maloval. Zrovna dneska, s poslední hodinkou, jsem dokončil tadyhle

Druhého večera

Dlouho mi tu ležel rozdělanej. A teď najednou rozkvet, úplně koukám.

Převčírem

jsem v rámci natáčení videoklipu Strachem vlezl do ledový vody zatopenýho lomu v Prokopským údolí.
“prostě běž, tam je všude po kolena. A až ti řeknu, otoč se a pozpátku spadni do tý vody…” režíruje mě Tomáš Šťastný.
Nemá pravdu. Dno rychle klesá. Jdu pomalu dál ale každej krok mě vede níž. Vodu mám kolem pasu, boků. Bolestivě a hrubě mne sevře kolem hrudníku a vyrazí mi dech. A to už plavu.

“vrať se trochu zpátky, tak, pojď mi do toho světla”… vláčím se vodou a drkotám, že už to dlouho nedám, ať točí. Za chvilku se přijdou zeptat, jestli bych si do tý vody ještě aspoň nestoup. A pak se znova neponořil. Když mám podruhý hlavu pod vodou, je to úplně surreálnej zážitek…silný světlo ze břehu prosvěcuje vodu, takže koukám, vzpomenu si na kontaktní čočky… ale venku už je stejnak tma, stejně bych oslněnej reflektorem nebyl schopnej poznat, jestli je mám… ale mám.

napotřetí už tam vlízt nedokážu. Už si nezvládnu nandat dlouhý promočený triko, prsty na nohou zrovna přicházej k sobě.
balíme a jedem.

přesně šest let a jeden den od chvíle, kdy jsem s Tomášem Šťastným brzo ráno lezl a nořil se do Máchova jezera.

Volal brácha Technař

bylo to super. Čtrnáct dní karantény v hotelovým pokoji mu prej uteklo celkem rychle. Brzo se přesune na místo, kde bude dalších sedm měsíců pracovat. Vůbec si to neumim představit.

Zejtra zkusim zavolat Jeníčkovi.

Marušky jsou od včerejška u babičky Marušky. Kromě dnešníhi běhání s Jirkou a Čendou, se pomalu přelejvám mezi malováním, koukàním na filmy a odpovídáním na maily. Včerejší Liga spravedlnosti mne dost zklamala. Dnešní Mank zase vyloženě potěšil. Mám se hezky, už se ale těším, až se zítra zase vrátí domů.