Nejlepší dárek

Zrovna tady tu černou krabičku držím v ruce. A druhá je na dohled. Mým nejlepším letošním dárkem jsou dvě černý krabičky, který jsem dostal od Máši. A Rudišova knížka od maminky. Všechny dárky pochopitelně byly skvělý. Ale kdybych měl vybrat, asi to budou tyhle tři.

Winterbergovu poslední cestu tu mám s sebou, ale zatím jsem se do žádný knížky nepustil. Buď píšu blog, hehe, nebo dokoukávám Vikingy, případně topím v kamnech, maluju, nebo dělám na tom Nebelovi.

Jedna černá krabička obsahuje parfém z Lushe, kterej se jmenuje Lord Of Misrule. Napřed si ho pořídil Honza Hofman, se kterým hrajeme ve Vile Štvanice… pak si ho pořídila Anička Kameníková ze stejného představení. A já ho málem dostal od Máši, když jsme byli v září v Dresden. Ale nějak jsem ho tehdy odmítl a pak mi to celej podzim bylo trochu líto. No a teď ho mám taky. Až přijdete na představení Les sebevrahů, třeba ho ucítíte. Osmýho a devátýho února.

No a druhá černá krabička, možná spíš malej tubus, to jsem nevěděl. Napřed mě napadlo, že to budenějakej megadrahej mlínek na pepř či sůl, anžto rád solim a pepřim a Máša nám před rokem vyhodila mlínek na pepř s tim, že mele plasty a tak jsme teď dlouho neměli nic. Až jsem si nedávno nějakej šikovnej koupil. A teď teda že bych dostal ještě jeden? Diamantovej třeba?

Ale ne. Dostal jsem nejčernějčí barvu na světě. Kdysi jsem o ní mluvil, našel jsem video chlapa, co jí vyrábí a pak ukazuje, jak moc ta jeho černá pohlcuje světlo proti těm ostatním. No a Máša mi ještě vyprávěla, že nějakej týpek vymyslel takovouhle černočernou barvu a nechal si ji patentovat. Což naštvalo jiný týpky, vymysleli napřed ještě černější černou a nakonec třetí verzi… kterou si můžou koupit všichni lidi na světě. Kromě toho prvního chlápka, co si zaregistroval jeden odstín barvy jen pro sebe.
Tak teď mám nejčernější barvu s historkou.
Už jsem ji dvakrát použil.
Je fakt černá.
Fakticky fakt.
Však se podívejte sami.

tak jsem chtěl říct, moje milá, že ti za ty báječný dárky moc děkuju. Seš super. A k tomu ještě spolu máme dceru, která je taky super. Nejlepší dárky. Díky za ně

zprávy z Lípy

minulej tejden byla maminka na třetí dávce očkování. A stěžovala si pak následující dny, že se necítí moc dobře. Taky mi bylo po třetí dávce divně, cejtil jsem se, jako kdyby na mě něco lezlo. Bolely mně klouby, záda a každou chvíli mi vyskákala husí kůže, nebylo to pár dní příjemný, i když vydržet se to dalo.
No a tak jsem ji uklidňoval, že jsem to měl taky. No a včera se ukázalo, že je pozitivní. Což je samosebou blbý, protože mamince je šedesát osm a babičce, která leží v „parádním“ pokoji, třiadevadesát. Babička k tomu prý měla včera docela horečku a tak musím říct, že jsem byl večer a kus dnešního deštivýho dne dost napjatej.

Dneska to vypadá líp. Maminka dostala léky od svýho doktora a za babičkou přišla z místního střediska paní doktorka Moravčíková, což je shodou okolností moje spolužačka z vedlejší třídy ze základky. A babička taky dostala léky. Teplotu prý nemá, ale hodně pospává a moc se nezapojuje. A i moje maminka dost pospává, pokud jenom trochu může.

No.

Teď večer přestalo pršet. Venku se setmělo a tak se ve velkejch oknech, který ze dvou stran obklopujou hlavní místnost, odrážim, jak sedim u stolu se spoustou bloků a barev, do půl těla nahej a tu spodní půlku navlíklou v mym chlupatym overalu Skippy, rukávy zavázaný kolem boků. Kluk, kterej už je normálně muž, na férovku ve středním věku. Brejle mi pořád kloužou dolů, kolem krku sluchátka a na hrudníku velkej modrej kruh od Ondrashe. Loni jsem si pořídil tetování hned tři. Saraswati na zádech, velkej medicinální Buddha na levym rameni… a symbol vlčí hlavy, jak ho pro desku Září navrhla Myshka Verbová. Pak mě to na rok nechalo chladným, ale teď už mě to zase začíná lákat. Uvidíme, jestli si tenhle azyl budu fixovat nějakým obrázkem.
No a toho polonahýho potetovanýho chlápka, co si furt upravuje brejle a posouvá je vejš na nos a sedí u toho za stolem plnym bloků a fixů a Lehká cola tu je a starý Uni… takhle mě viděj z venku hypotetický lidi, co by náhodou míjeli Matezův pozemek se psem, jak tu tak místní chodívají.
Ale moc jich nebude.
Venku se zase zvedá vítr a podle předpovědi se za pár minut zase začnou o střechu opírat poryvy deště. Kdo by chodil v takovým počasí ven.

Snad jenom zvířata.
Myslíte někdy na zvířata v lese? V noci, potmě, nikde žádnej člověk. Jak jsou samy v lese, prší třeba. A jim je to buřt, řikaj si: „ať prší, pičo, já to mrdám, já jsem ondatra, já mám pršení na párku.“
A skutečně. Nebo i jiný zvířata. Krtek třeba, ne? Vyleze v lese, vyškrabe se z krtince a rozhlídne se slepejma očkama… a co nevidí. Temnej les, kde nikdo neni. Tak se zase zahrabe.
Nebo ptáci. Chápeš? Jak si teď sedí v hnízdě, pod větví… řiká si:
„Dycky můžu každýho pokadit, to mi nikdo nevezme.“
A tak.

lanka

lanka del reyka

dneska prší s kratičkejma přestávkama.
od noci a nejspíš až do večera.
sedím u velkého stolu, v kamnech žhne poleno, na sušáku u kamen se sušej věci, který tu jinak schnou dlouho.
Koukám na Vikingy, maluju, píšu, nahrávám. Jak Malý písně o kočkách tak Aloise Nebela. Vlastně se tu mám moc hezky, mít tu ty dvě Marušky, nechybělo by mi nic.
Takhle ve vší tý moderně prosklený idyle cejtim, jak se lanka mejch blízkejch vztahů tou vzdáleností, která nás dělí, napínaj. Jak mě každej pohyb na druhý straně zatahá za citlivou kůži na zádech. A podobně to funguje i naopak. Nejradši bych se sebral a vyrazil za holkama, případně do Lípy za mámou, která je nejspíš nemocná.

Takže se učím rovně sedět. Nenahejbat se na strany, kam mě ty neviditelný nanolanka napnutý k mejm blízkejm tahaj. Nejspíš na ně teď vibruje ten déšť. Což mi připomíná, že jsem přišel na super název pro svoji ezoterickou kapelu: Vibration Foundation
Řekni si to párkrát rychle za sebou.
Vidíš, má to švih
I ty máš



Seznam superschopností, díl druhý

  1. Mládnu. Nejspíš. Na obličeji, kterej už druhej rok dostává pod rouškama tak jako tak docela čoud, my vyrašila spousta akné. První už minulej tejden, uprostřed čela, kde to chvilku vypadalo, že se mi otevírá vopravdický třetí oko. Pak se ale rozmyslelo. A začalo mi rašit na tváři. Vypadám jako Malej měsíc, nebo i jako středně velkej Měsíc.
  2. Stal se ze mě Mistr trajektorik. Kdekoli se objevěj nějaký lidi, okamžitě se začnu automaticky štelovat, abych byl od každýho dva metry. Což je občas docela oříšek. Doufám, že mý tanečky v sedlčanským Globusu někdo natáčel a má z toho aspoň nějakej užitek.
  3. Do písničky Kočky se ničeho nebojí jsem nahrál na akustiku takovou evil kytaru, že to nemůže bejt samo sebou.

na větrný hůrce

v noci začalo fest foukat. spal jsem nakonec v obývacím pokoji ze kterýho je výhled na louku a les a všechny ty vrstvy a hřbety krajiny. nad ránem jsem se budil a poslouvhal, jak se vítra déšť opírá do dřevěnýho domu.
ve třičtvrtě na pět už jsem nezabral a tak jsem se v klidu oblík, opláchnul si obličej a vyrazil do tmy. Sedl do auta, před sebou zhaslej dům, okna se začala hnedka mlžit. A tak jsem pootevřel okýnko a vyjel do tý tmavý větrný noci. napřed maličký silničky a pak větší, větší, až pak najednou dálnice a už si to frčím na Prahu. docela mne překvapilo, jakej byl takhle krátce po šestý provoz. jakože velkej. ale dalo se projet ještě moc pěkně a navigace mne k IKEMu tentokrát přivedla z druhý strany. zaparkoval jsem zase jako vždycky, dostal papírek s číslem a už si to vykračuju na oddělení. změřej mě tam a pošlou zase dom. teda k Sedlčanům během deseti minut hotovo. během svý rekonvalescence už tam nemusím. nazdar.

dopřál jsem si snídani na parkovišti u mekáče, sjel si vzít ještě pár barviček do Soukenický… a zase vymajznul. V Sedlčanech jsem nakoupil a zavolala pánovi, o kterým mi Matez pověděl, že mu mám brnknout, ať přijede vyvézt žumpu. Je prej už docela plná, tak jsem radši počkal i s plánovaným praním a sprchoval se velmi stručně.
„bude možná prudit, že to je tady rozmoklý a že pak nevyjede ,“ varoval mě pán domu. A tak jsem se trochu bál. Ale mistr žumpař byl v pohodě. A protože dneska je sucho, přijel radši rovnou dnes, protože zejtra má pršet. A nevyjel by.

Když jsem to velikánský auto viděl přijíždět po polní cestě a otáčet se na poli pod lesem, musel jsem uznat, že má recht. Pán byl hotovej asi za dvacet minut, dal jsem mu slíbený peníze a bylo.
Takže peru. A pracuju na hudbě k Aloisi Nebelovi pro Liberecký divadlo. A maličko kreslím. A teď teda ještě tenhle post.

Moje milá Máša mi dneska poslala fotku Marušky, jak sedí na zastávce s Beatou a Benem Bláhovcovic, za kterýma dneska šla s tou naší bojovnicí na návštěvu.
Je vidět, že Maruška potřebuje vrstevníky, za poslední rok a půl toho do školky moc nenachodila. Až se vrátím a trochu se zase domazlíme, musím s ní vyrazit za kamarádama s dětma. Ať už k Obrškovům, nebo třeba do jurty do Lulče. Ale napřed budeme pěkně spolu.
Ještě třináct dní.






Vítejme v roce 2022

no a než jsem se nadál, je tady novej rok. s Markétou jsme ho oslavili poslechem Michala Pařízka na Rádiu 1. A pak jsme si pouštěli zajímavý desky letošního… tedy loňskýho roku, který nám oběma utekly. Teda který mně utekly, Markéta post-hudbu i isamu zinga docela dobře znala. ale Carnage Nicka Cavea a Warrena Ellise, tu jsme neslyšeli oba. teda ani jeden. a všechny desky, který jsme si pustili, byly super. do toho mi v hlavě opakovaně hraje:
„je čas slawuit, best in covid“ Mutantů, co hledaj východisko. Poprvý jsem je slyšel na Párty u Hrnčířskýho synka v Novym Strašecí. Hejahou. Jó, to jsem ještě pil. Vybavuju si docela jasně, že druhej den mě bolela hlava jako střep. A tahle aktuální písnička mi k tomuhle typu ostrý bolesti skvěle hodí. Taky v ní solidně tepe.
Ostatně, co vám to budu vyprávět.

Prvního na Novej rok ráno jsem byl fest rád, že na takovýhle večírky už nechodím. Ještě toho trochu. Jó, jak jsem dycky blil. Tehdá, když Ondra Zátka hrál na Andělech s Xindlem X a mně dávali stranou u hlavního schodiště do zadku kalciovku, protože jsem furt blil.

I prvního jsme vyrazili na vejlet do obce s luxusním názvem Tři sekery, kde se Markéta potkala s kamarádama na čočku. A odkud jsem se otočil a mašíroval si to zase zpátky. Krásná procházka. Bez prdele. Jak se říká. Tam a zpět i s drobným zakufrováním, dvanáct a půl kilometru.
A pak už to šlo rychle. Setmělo se, brzo jsme odpadli. Napřed šla spát moje báječná hostitelka, rozloučili jsme se na dálku naznačeným objetím… já si namaloval do skicáku s černejma barvama pár ponornejch domů a propadl se do molitanovýho spánku. ráno mě vzbudil budík v 5:30, byl jsem zrovna v tý dobrý fázi, takže jsem byl čilej. a jel.
poslouchal jsem audioknihu Duna a dlouho jel jen nocí. na dálnici, na pumpě jsem si pořídil nějaký redbully… a jelo se dál.
těsně před Berounem jsem sjel z dálnice a na východě už se obloha barvila. zase úplně jiný odstíny, než při posledním opulentním západu loňskýho roku. úsvit přišel mnohem nesmělejš.
Dunu jsem četl kdysi, třeba v šestnácti, sedmnácti. a nakonec se mi líbila, i když jsem ze začátku dost bojoval s tím, abych se zorientoval, kdo je kdo, kdo je s kým a proti komu. Přijde mi zajímavý, že obrovská spousta klíčovejch děl sci-fi se točí primárně kolem politiky, nebo dokonce, jako třeba v případě Cizince v cizí zemi od R. A. Henleina, kolem právních kliček. Chápeš, jo, chceš vesmír, dostaneš zase jenom chlápka, co se snaží přechcat jinýho chlápka. ideálně mu ještě vobtáhnout starou. která je z toho tak nadšená, že pozve všechny svý kámošky.
no nic.
do maličký vesničky kousek od Sedlčan jsem dorazil skoro na čas. Maruščin kmotr Matez tu má krásnou moderní chalupu, takovou tu stavebnici montovanou, víšjak, dřevo a sklo, kámo, dělaj to někde u Ústí, ale je to ruský, chápeš, mrk mrk. během covidu se sem prakticky přestěhoval. a když se tak skrz velká prosklená ona v průčelí koukám na louku, svažující se k lesu, za kterým je další pás lesa, kopec s dalším lesem, nad kterým se v dálce zvedají další vrchy… a asi tři hřbety na horizontu, říkám si, že to chápu. Je to luxusní a jednoduchej dům na luxusním místě.
Matez zítra letí do Mexika. 16. 1. si tu dům předáme. Dneska jsem ho převzal v rychlosti a s odstupem. Přeci jenom nechceme, aby Matez na letišti pípal v rámu, žejo…
Můj vnitřní psycholog pokrčí rameny: „To je jeho zodpovědnost a jeho problém, jak blízko se přiblíži k někomu tak očividně a transparentně radioaktivnímu. Pokud nechce pípat, musí pro to něco udělat.“ zahromuje starý pán nebývale nevrle.

A tak tu sedím u krásnýho čistýho stolu. Začíná druhá třetina mýho azylu. Za 14 dní ode dneška se budu vracet domů. Je to na jednu stranu daleko. Ale na druhou stranu to pochopitelně utíká.
Jak tak koukám na ty vzdálený hřbety, nejspíš Brdy, heheh, přijde mi to teda zrovna teď spíš daleko.
Vítr sem přitáh mraky, který vypadaj, že z nich začne lejt. Nebo sněžit.
Zatopim nejspíš v kamnech, co jsou tak výkonný, že se v nich skoro nedá topit, jaký je v tom nízkoenergetickým domě vedro. Jedno polínko v nich nechám plápolat a budu koukat, jak se za chvilku začne venku stmívat. A pak půjdu brzo spát.

Krásnou neděli všem

Marienbad

odpoledne mě Markéta vytáhla nad Mariánky nad kolonádu směrem k vrchu Polom. Chůze přírodou, do toho probleskující sluníčko sloupovím lesa. Těžký příjemný ticho a vláha. Teplo, jako na jaře.
dělalo mi to moc dobře, hezky je mi při chůzi. Když jsme se vrátili, v prázdný kolonádě jsem smlsl laté a fantastickou hypersladkou palačinku. A pak jsme si všimli nebe, který se nad západním obzorem začalo barvit do těch nejparádnějších odstínů. Během dvaceti minut vzplála obloha nad Mariánskýma Lázněma, až jsem si říkal, že to vypadá, skoro jako ohnivá polární záře. Markèta nás ještě briskně vyvezla na kopec, odkud jsem tu nádheru sledoval, po tvářích se mi řinuly slzy úžasu a nadšení a uvolnění… a v tu chvíli i nečekaně silnýho stesku a smutku, kterej se mi v podobný intenzitě daří držet od těla.

nechal jsem se tim zaplavit. A pak to postupně opadávalo, jak obloha hasla.

Po návratu na základnu jsme si telefonovali. Najednou dokážu ocenit výhody dlouho ostentativně nenáviděnýho Facetime.

Maruška je jako generátor nekonečný energie. Maminka Maruška vypadá, jak tak může vypadat maminka, když je čtvrtej den s malým generátorem sama. Přál bych si tam teď bejt a vzít si kus tý obrovský energie a radosti na starost. A to teď právě nejde.

jak se říká v naší lesní škole: “je to velký učení.” A tak se učím. A využívám k tomu všechno, co jsem se naučil doteď. Mám s tim plný ruce práce.

s pokorou a důvěrou…

dny u krbu

druhý den svýho azylu v Hleďsebi zůstávám vlastně skoro celý den u Markétina krbu. Kolem oběda odjela paní domu odevzdat klíče do starý práce, navečer pak do sauny, takže jsem tu byl sám.


Hodně maluju na papír a rozdělal jsem i dvě velký plátna 50×50 nebo snad dokonce 60×60. A zatímco na plátnech vždycky uhnu od konkrétna k abstrakci, na papíře maluju vlastně skoro samý meditující kočky. Zajímavý.
Už jsem kdysi jednu důležitou meditující kočku namaloval. Od tý doby ji mám v telefonu a i když jsem si ji nikdy vědomě nepasoval do role nějakýho ochránce, pořád hlídá zamčenou obrazovku. Od podzimu 2016 co jsme s Mášou dokončili společný studium možnýho rozvinutí lesní školy. A co jsme vyrazili na dlouhatánskou cestu po Evropě, se který jsme se vrátili s Maruškou.
No a teď jsou teda meditující kočky zpátky.
Můj vnitřní psychoterapeut si zachmuřeně vyklepe dýmku do popelníčku. Na jazyk se mu dostala trpká chuť tabákové sliny. Nic neříká, je mi jasný, co mi naznačuje. Na to přece můžu přijít sám. Na to si nemusim držet v hlavě zavřenýho fousatýho chlapa s dýmkou.

Jasně. Jestli jsou meditující kočky ochránci mýho vnitřního klidu, teď se mi pochopitelně hoděj. Malování se mi hodí. Skládání hudby se mi hodí. Psaní na blog se mi hodí. Topení v krbu.

A na to tady mám všechno potřebný. Plátna jsem dával moknout na jemnej deštík, dosychat pod pergolu na kolečko se dřevem, u kterýho nevadilo, že po chvilce zářilo modře, červeně, fialově, nebo dokonce radioaktivně zeleně… což je akrylovej inkoust, kterej jsem si na tuhle azylovou výpravu vybral speciálně.
Do telefonu skládám maličký kousky z leta avizovanýho mikroalba písniček o kočkách. Na bezdrátový sluchátka.
V automatu na kávu si dělám kávu.
A pak zase sedím u krbu.

Nebejt toho, že si chybíme s Maruškami, nic by mi nechybělo.
Ale nemůže člověk pořád psát o tom, že se mu stejská.
Ani to neni zdraví se v tom bůhvíjak rochnit.
A tak maluju spoustu meditujících koček. A velký plátna, na kterejch se vyloupl Pohled do korun stromů a Jan, Jakub, ryba.

Do korun stromů
Jan, Jakub, ryba

Marjánky

do Hleďsebe k Markétě přijíždim cca v deset, krátce po paní domu, která mne prý předjela u jednoho tunelu, co už nevim, jak se jmenuje. Krátce posedíme dole, já v patřičnym rozestupu… a pak se přesunu do patra do pokojíčku Markétiny dcery Manky, kde bude teď do rána 2. 1. můj azyl.
Chvilku pracuju na hudbě, chvilku přerovnávám všechny ty statky, co mám sbalený v pěti taškách… a pak jdu na pořádnou procházku do Marjánek pro sluchátka, s velkým odstupem od všech, pečlivě vybírám trasy i konstelace. Nakonec je to devět kilometrů a moc hezkej pocit z chůze přírodou.

Navečer tu měla Markéta kamarády Lukáše a Zuzanu, se kterými jsem při občasnejch radiochatech z dálky prohodil pár slov. Jinak jsem byl nahoře, v Garagebandu na nový sluchátka stříhal a přesouval. A pod tim všim procházením a radiochatama a hudbou a textama na blog pořád vykukuje stesk. Maruška se při facetimu začala vyptávat, kdy už přijedu a na té své ženě taky vidím, jak by jí prospělo, mít se o koho opřít.

nojo, ale co dělat, žejo?
Sedět rovně. Den po dni ukrajovat a než se nadějem, budeme zase spolu. A je moc hezky vidět, jak jsme si blîzko, jak se máme rádi… a to mi zase přijde bezva.

Rána

večery a rána bejvaj nejblbější, jakdyby. Večer za tmy poslouchat jak déšt bije do okenních tabulí a budit se sám, patří k romantickým představám a vzpomínkám. A k zajímavejm momentům v životě mladého muže, co už možnà není tak nekompromisně mladý, jak se cítí.
ráno jsem se probudil v půl šestý, chvilku se ještě převaloval sem a tam a nakonec jsem si dal sprchu, sbalil svých pět tašek, nastěhoval to do auta… a jel.

na Muzeu na semaforech bylo už z dálky vidět blikající majáčky a i v tom ranním neprovozu se tvořila kolona. Když jsem se dokodrcal na místo, za napříč postaveným policejnín vozem stàlo další černý auto a pak tam taky ležel takovej balík dek, pohozenejch na silnici… nejspíš tu před pár desítkama minut někoho srazilo auto. Někdo zakončil svoji životní cestu se všema nadějema, plánama, vítězstvíma a prohrama, na mokrym asfaltu před Národním muzeem. A už jsem jel dál. Provoz zase zřídnul a tentokrát mne navigace vedla kolem Brumlovky, kde jsem kolem roku 2000 několik let pracoval v Multiservisu a potom v GE Money bank. Panečku, co jsem se nachodil po tom chodníčku, co vede z Budějárny pod magoškou až dólu. Kolik novejch baráků až do nebe tam vyrostlo. A tu hospodu, kam jsme kdysi chodili taky na nějaký pálivý křídla a na pivo s Jiřím Šlupkou Svěrákem.
na těsno jsem zaparkoval u IKEMu, počkal chvilku, než dorazí personál a než bys řek Štefan Švec, už jsem zase změřenej. A v pondělí 3. 1. 22, už v novym roce, jsem ještě na jedno měření přijedu. To už budu čerstvě přesunutej z Marjánek k Sedlčanům do hypermoderního proskleného domu.
a teď teda pomalu nalodit, někde v drive inu pořídit snídani a vesele se vydat směrem k Mariánským Lázním.

jeden den svý karantény mám za sebou. Zbejvá už jen 19. To se dá.