První kluk

víkend byl od pátku jedna velká road movie. Startovali jsme palačinkami v Praze, fofrem do Roudnice nad L., tam na obhlídku a vynikající oběd do Street Buffet. Na to překrásnou krajinou do Vísky u B. A dál už jen s malou Maruškou do Šemanovic, na koncert Please The Trees, na který jsem předem zakoupil špunty do uší. Hodily se. Velice.

spali jsme v Domě ve skále u Mirky B., Maruška usnula po všem tom řàdění a tanci snad za minutu.

ráno jsme chtěli původně vyrazit na Lípu a stavit se u babičky, ale dostali jsme vynikající snídani, druhé báječné palačinky víkendu. A spontánně se rozhodli, pomoci s čištěním místního bazénu. Zdrželi jsme se na oběd a pak pozvolna vyrazili na Sloup v Čechách. Kde pořád ještě už neprodávaj rakvičky pod skalním hradem. A tak jsme jeli dál. Nakoupit a ke Kudlovým na oslavu Magnolií.
pod rozkvetlými stromy jsem potkal spoustu dávných znàmých z dob gymnaziálních studií.
“Tohle je můj první kluk” představila mne radostně své devítileté dcerušce L., se kterou jsme spolu tehdy na gymnáziu vážně chodili.”
Sledovali jsme pak společně děti, které šplhaly na stromový dům… nebo v tom opakovaně selhávály.
ano, byl tam stromový dům
Byla to radostná zahradní slavnost. Trochu jako z filmu, ze sna, nebo z obalu psychillový desky kolem roku 2012.

Maruška si oblíbila hlavně Z. Kudlu, který byl pochopitelně zase nejlepší. Nakonec usnula ve spacáku u ohně s hlavou na mém koleni. Přenesl jsem ji do domu. Spali jsme s v pokoji s hadem, co v žádnym případě na 100 % nemůže nikdy vylízt.

ráno jsme dostali další fantastickou snídani a pak zajeli navštívit ještě babičku do Český Lípy. Tam jsme rovnou dostali oběd, popovídali s prababičkou… a dobře najedení pokračovali vyzvednout Mášu a její kamošku a frčeli jsme na ´˚Prahu. Dorazili jsme před šestou, tak akorát zaparkovali. A teď je teď. Holky spěj. Já doteď maloval. Ale už mne to trochu klíží.

tak půjdu taky pomalu

na kutě

Portage ninjas 22

Týden na Portáši byl parádní. Začali jsme pracovním víkendem v “lesní škole”, v neděli jsme se pak přesunuli přes Brno a Zlín na oblíbeného horského hotelu. V pondělí dorazil Ondra Mataj s Lindou, ve středu vlastně celý zbytek výpravy.
jako obvykle jsem dost odpočíval, bez výčitek trávil za deštivých a větrných dní čas uvnitř. Tentokrát už nikoli s pivkem, nebo čajem se slivovicí. Ale povětšinou s Maruškou a ostatními členy výpravy.

občas jsme koukali na plátně na film, hodně jedli místní vyhlášený speciály… a jak se dělalo víc a víc hezky, chodili ven. Moc rád jsem tohle starý báječný místo, který navštěvuju od roku 2007, ukázal Ondrovi Matajů, Obrškům nebo Blance.
maloval jsem, povídali jsme si, jedli, pili, hodovali. Super to bylo.
jak jsem ostatně říkal už na začátku.

cestou zpátky jsme se ještě zastavili v jeskyni Býčí skála, kde bychom mohli mít v říjnu koncert.
a zejtra, zejtra hrajem s Kittchen v Táboře. Těšim se. I když se mi zase nebude chtít od děvčat. Kdo by to byl tušil, že jsem takhle domáckej typ.
na koncert se ale těšim tuze.

dneska jsem sklidil výstavu Za školou. Rovnou odfrčela na Moravu, kde budu mít, ani ne za 14 dní, další výstavu.
je to plnej a bohatej život.

válka na Ukrajině už trvá dýl, jak dva měsíce

Dnešní r.i.p.y, kámo

Zemřela paní Meda Mládková a pan Radim Uzel. Jí bylo 102, jemu 82. Když jsem se podíval na jeho fotografii, došlo mi, že jak se často k nekrologům dává nějaký rozesmátý snímek, mám tendenci si říkat:
”jo, tak to byl asi nějak v poho. Odešel z vesela, se světem usmířen, přímo do světla, kámo. Bez bolesti. Beze strachu. Bez výčitek. Good for him. Kámo.”

ha
Hahaha
Haha

Napadá mne k tomu ještě, že paní Meda vypadá na fotkách důstojně a moc jí to sluší. Kromě toho, že měla asi tvrdší výběr fotek pro média a lepší fotografy, z toho nic moc jinýho nevyvodim.

Oběma zesnulým bych rád popřál šťastnou cestu, nám ostatním pak

dobré ráno
Pokud je zrovna úterý, krásné úterý všem

úterýčko

Ha. to jsem ani nečekal, jak bude vypadat, takový „úterýčko“, když ho člověk napíše. Haha. Ha.
v novinách píšou:

Na jihovýchodě Ukrajiny začalaa druhá fáze války. Ruská armáda už soustředila dostatek sil a po masivním bombardování mnoha měst zahájila pozemní ofenzívu. V obřím ruském kotli mohou uváznout desetitisíce vojáků Ukrajiny.

Je to tísnivý a už to trvá dlouho. Některý rána už ani nehledám, jak se Ukrajina drží. Jako bych si zvykl, že se drží. Že je za kopcem válka. I to je strašidelný. Ale bojim se, že i přes nesporný a nečekaný vojenský úspěchy Ukrajiny, musej obráncům pomalu docházet síly v tom neutuchajícím Ruským tlaku. Představuju si ten ruskej kotel, jak se pomalu otáčí, jak ho pomalu míchá obrovská vařecha černýho kouře.
A zároveň se snažim si to všechno nepředstavovat.
Zůstart v koncentraci na přítomnost.
Na věci, který můžu dělat dobře.
Ráno s láskou a něhou vyprovodit Marušku do školky.
Projít obvyklou pondělní dávkou mailů, ať můžu do novýho tejdne vyrazit co nejlehčí.
A hlavně se postupně připravit na odpoledne, kdy jdu do Českého Rozhlasu natáčet s herci jejich písničky do pohádky o Vlkovi.
Jsem z toho celej rozvibrovanej. Hudba do audioknih, ok. Hudba pro představení, i to se dá dělat na telefonu, koneckonců, nikdo to nevidí… Ale připravit v garagebandu 14 písniček pro pohádku do ROZHLASU, to už, jak mi přijde, hraničí s nehorázností. Jenže to mi u první desky Kittchena přišlo taky. Ovšem shodnout se se zvukařem je jedna věc, zvlášť, když už písničky víceméně posvětili všichni důležití zúčastnění. Ale vést herce při zpěvu? Já? Devět herců? Devět hertzů, prosim pěkně, Tata Bojs by z toho hned udělali pěknou písničku. Oh, wait!

Každopádně jsem si to včera v noci všechno znova prošel. Líp už to ve stávajících možnostech nesmíchám. A už jsem vlastně několikrát takhle s herci zpíval. Však třeba při přípravě Lesa sebevrahů. A teď nám furt někdo řiká, jak bychom ty písničky s Aničkou Kameníkovou měli nahrát. A dneska navíc přijde Honza Hofman, kterýho znám dlouho. Tak se vlastně těšim.
A zkusím dál pokračovat v tom, že je to takhle v pořádku. Že to všechno dobře dopadne. Natáčení rozhlasový pohádky. I válka na Ukrajině. Zkusím dál sedět, stát, chodit, pracovat… co nejrovnějš, s jasnou hlavou a čistym srdcem. A myšlenkou, že všechno bude v pořádku.

Paganini, pičo

Já myslim, že to bylo někde na skautskejch srubech ve Starejch Splavech, když mi bylo čerstvě 16.
s kamarádem Radimem jsme tam přespávali a denně se chodili ptát, jestli nám už začne brigáda ve stánku s párkama v rohlíku… a strašně dlouho nezačínala. Místo toho jsem začínal tak opatrně chodit s Katkou z vysokýho špičatýho domu na Zlatém návrší, prakticky nejluxusnějším místě v kraji.
Na určitou dobu přijelo na sruby pár starších skautů s rodinama na dovolenou. Trošku to tam skřípalo, my chtěli hrát na kytary u ohně rock and roll a oni by asi radši něco od Wabiho Rivoly. A taky jsme byli takoví namachrovaní hippiesáci. A vadili jsme jim tam na klidný dovolený. Ale jednu z prvních nocí jsme se s nima ještě tak družili a já zažil jedno ze svejch prvních lehkejch opití. Když jsme napřed dostali a pak chodili upíjet colu s rumem.
Ohó, to byl zážitek. Možná jsme jim toho vypili trošku víc. A možná i tim jsme je trochu nakrkli. Možná to nebylo tak lehký opití, jenže jsem to ještě neměl s čim porovnávat. No. Těžko říct.
Ale vybavuju si, jak mi jeden z těch mužů, kterýho jsem vedl ve velkym respektu, řiká, když se morduju laděním kytary:
„Paganini, vole, když přetrhal na houslích během koncertu všechny struny, tak to, vole, dohrál na jedný!“

Hodně věcí, co ve čtvrtek na představení, i v tom velkym stresu z projekcí a zaskakujícího projektora, vyšlo, v pátek moc nevyšlo. Já nevim, já na projekce vlastně skoro nevidim, takže jsem nemoh říct. Z mýho úhlu pohledu naopak mělo páteční představení větší spád… Anička s Honzou dostali drobnej dramaturgickej pokyn, aby z lehka přidali v určitých scénách na výrazu a tempu… a bylo skvělý sledovat, jak to dělají. A jak to funguje. Musim říct, že se mi to moc líbí. Sledovat, jak jsou ti, shodou okolností navíc ještě i kamarádi, skvělí a talentovaní profesionálové. Přijde mi, že mám teď kolem sebe takovejchhle hypertalentů tuze.
Poslední písničku, příznačně pojmenovanou Poslední, hraju na cigarbox od Red Bird Instruments, kterýmu řikám DivoKost, protože má nultej pražec z kosti a dá se na něj hrát divoce jednoduše, tak, že si napřed zasmyčkuju na tom vyšším ze dvou G, motiv… a pak do něj, hlavně na to basový G a na D uprostřed, hraju harmonie a basy. A jak se tak chystám zasmyčkovat motiv, praskne mi to vyšší G.
Stačím si akorát pomyslet, že mám tak půl minuty, abych koukal vymyslel, jak motiv smyčkovat na D nebo na tom nižším G… hlavně žádnou paniku… a praskne mi i to D.
V hlavě mi jen bleskne:
„Paganini, pičo.“
Nazdařbůh zkusim chytit smyčku na tu nejtlustší strunu…

chytnu se

a jedu



V krabici

Byl to včera výživný den.
Marušku jsem doprovodil do cirkusové školky a tak akorát mi to vyšlo na kafe a dortík s Kiki Fryšovou, což je má oblíbená bývalá kolegyně z T-Mobilu. Moc jí to slušelo, sršela energií a postřehy a ani jsem se nestačil zeptat, jestli pořád běhá půlmaratony v tak zabijáckejch časech…

po čtvrtý hodině jsem se vydal na Štvanici, kde už ve Vile šibovali technici, protože projekce, do už tak náročnýho představení , se přesouvaly do novýho počítače. A obsluhoval je záskokovej kluk. A nefungovaly. Nebo fungovaly blbě.

díky tomu se protáhla i klasická projížděčka před představením a když jsme ji, třičtvrtě hodiny před začátkem představení, konečně dojeli a Kasha se chtěla vrátit znovu na načátek, začal jsem spontánně pěnit tak, že mne radši poslala se nalíčit. Myslim, že jsem se vlastně nezlobil na nešťastného záskokového kluka, ale na to, jak se původní projektor nejspíš vybodl na předání své práce a Anička s Honzou, potažmo já, pak sloužíme jako živý kjůčka, aby se v tom mohl pomocník zorientovat. No.

nakonec se představení povedlo moc. A protože už je teplejš, po představení se povídalo před Vilou a byl jsem zase spoko. I když tuze utahanej. Ale spoko.

„odpracováno“

Je 10:33. Zrovna se mi povedlo dodělat všechny „pracovní“ úkoly naplánovaný na dnešní den. Odeslal jsem hercům, kteří by měli zpívat v pohádce o vlkově snu, hudbu, kterou jsem dneska, kolem druhé ráno, dodělal. Probral jsem s Lenkou, která mne pro práci společně s autorem Davidem doporučila, jak na to, napsal pěkný mail… Potom jsem dozařídil zaslání posledního z plakátů, kterej mi zbejval poslat z předvčerejšího seznamu. A vystavil a poslal fakturu za koncert Kittchena.
Rovnou jsem zaplatil dlužnou částku na Sdruženém pojištění vozidla.
Pak jsem odpověděl na další administrativní maily, když jsem u toho počítače. Mezi tim jsem si tu umyl nádobí, teď se mi dovařila káva…
A zrovna stihl odpovědět režisér Pepa Kačmarčík, že se mu hudby líbí.
Takže by se dalo říct, že můžu zaklapnout počítač, pro dnešek mám „odpracováno“… a můžu se jít věnovat skutečný práci.
Krásnej den všem.
A Myshce Verbový všechno nejlepší k narozkám.

fff

zrovna jsem doodevzdal hudbu, možná spíš první verzi hudby, pro rozhlasovou pohádku. Dlouho jsme čekali na samotnou pohádku, pak se párkrát potkali v kavárně… pak jsem poslal první písničku a dlouho nic… tak jsem radši dělal dál… a pak mi najednou dneska volá paní produkční, kde že to je hotový, že tenhle tejden to mělo bejt a herci chtěj jet na Velikonoce…
zrovna jsem to všechno doskládával v pokojíčku, takže nejnejistější herečce jsem už její písničku poslat mohl… a zbytek tedy dokončil v jednom mohutným záběru během podvečera, večera a noci. Haha, a to jsem měl dojem, že už je to jen tak na dvě hodinky. A že mi to jde samo krásně od ruky.
Pak se propadnu a po čtyřech hodinách od doby, co holky usnuly, jsem zase venku z králičí nory.
Všech 11 písniček, několik ploch a zvuky reklam mám. 18 tracků. Celkem. Příští tejden se točí.
Uvidíme, co se stane na druhým konci.
Hudbu pro rozhlasovou hru jsem ještě nikdy nedělal.

seznam superschopností – 3 měsíce poté

za 4 dny to budou tři měsíce, co jsem se vrátil zpátky ze své radioaktivní léčby. shrňme si tedy superschopnosti, který mi po styku s radioaktivním izotopem zůstaly.

  1. přibral jsem za dva mesíce deset kilo
  2. výrazně se mi zhoršila pleť a začal jsem se víc potit
  3. jsem obecně dost unavený
  4. během měsíce jsem odehrál asi šest charitativních koncertů pro Ukrajinu
  5. odvernisážoval dvě výstavy
  6. a teď dodělávám hudbu pro dětskou rozhlaslovou hru… ale to neni superschopnost už vážně ani trošku

týden jako z děla

v pondělí a úterý jsem měl celkem napilno. Marušku v pondělek vyzvedl její kmotr Matez a vyvezl ji na dlouho očekávaný výlet na jeho a Vlastíkovu chatu k Sedlčanům. Ano, na tu, jak jsem trávil většinu své radioaktivní dovolené. A v úterý tam za nimi odfrčela i Máša a já si naplnil zbylej čas prací a různejma pochůzkama. Hodně maluju.
Ve středu od rána zkoušíme ve Fuchsu s Kittchenem. Je to tuze příjemnej pocit, trávit čas děláním hudby s přáteli. Ve Fuchsu byla kosa, chodili jsme se ohřejvat ven, kde opatrný sluníčko občas vykouklo na ospalou Prahu.
Večerní koncert byl senzační. Báli jsme se, že nepřijdou lidi, nebo že jich přijde málo. Ale bylo to prima a hrálo se mi, po celým dni na místě, úplně parádně. Ach, jak mi to vždycky chybí. A jaká je to slast.
Ten večer jsem měl možnost ještě jednou slíznout smetanu. A to v MeetFactory, kam jsem přejel, zrovna, když ho na Red Bird Festivalu pro Ukrajinu drtili Děti deště. Lidem, co stáli v sále vlály kalhoty v tom drsným hluku, kterej kapela rvala ven. nádhera.
Napřed jsem se trochu bál, že po nich to mý osamělý brnkání nebude slyšet. Ale jelikož jsem hrál poslední, hezky to sedlo. Z venku se vrátili lidi, co se nemohli v hlukovym rosolu Dětí dešt hejbat… a přijelo i pár lidí z Fuchsu. A tak to mý osamělý brnkání padlo na skvěle připravenou půdu. A když jsem zasmyčkoval poslední kytaru, uklonil se a slezl z pódia, cejtil jsem se dokonale správně, vděčnej, že můžu bejt součástí takovýhle krásný akce, okamžiku, konstelace.
Otřel jsem si slzy a sliz do rukávu a protože do tý smyčky lidi pořád tleskali, šel jsem ještě zahrát přídavek.

Ve čtvrtek jsem otevřel oči, trochu se motal po bytě a pak odfrčel do Ostravy. Cesta je i vlakem skoro na 4 hodiny, ze zastávky Stodolní krásně dojdu až do Centra Pant. Za hodinku přijede Honza Kunze, za další půl hodinku si před kamerama a pár diváky začneme povídat. Tak uteče hodina a půl. Zahraju celkem 4 písničky a pak je konec. Než si dopovídám s kamarádkou Kateřinou, která se často objevuje na moravských koncertech, už je kavárna sklizená, venku studeně fouká a tak dojdu do hotelu Intercontinental a únava mě nekompromisně posílá do postele.
Ráno vstávám v 5:30 a na recepci potkám rozespalého Michala Hrůzu, který po chvíli zjistí, že jeho taxík do České televize je objednaný až na sedmou a jde si dát snídani. Já jedu tágem na Svinov. Jedeme prakticky pořád po jedný dlouhatánský ulici, po který bych šel třeba dvě hodiny, než bych na ten Svinov došel.
V deset jsem v Praze.
Rovnou jedu sklidit výstavu do Kaštanu.
Pak vyzvednout Marušku ze školky. To je zase radosti, když se po pár dnech v klidu vidíme.

V sobotu ráno vyrážíme do Český Lípy. Marušku předám babičce, která už se na ni tuze těší, stejně jako naopak. A pak frčím do Šemanovic, kde už druhej den probíhá šedesátihodinovej festival k narozeninám místní královny Miroslavy Bozděchový. Přijíždím někdy kolem druhý, původní odhad hraní je cca sedmá. Hraju nakonec kolem půl pátý ráno pro velmi nepočetný publikum. Kde ovšem nechybí oslavenkyně… a tak je to tak všechno v pořádku. I já jsem moc rád, i když trochu vymrzlý a hodně unavený. Usnu pak na futonu před krbem.
Celou neděli pospávám doma.
A ještě skoro celý pondělek jsem utahaný, jako starý pes. Tažný pes. Nebo nevim. Tlačný možná.
Dneska jsem dopoledne zase vyrazil pro to naše kučeravé štěstí. A teď už rychle dopisuju post, ať můžu Marušce předat počítač na večerní pohádku. Hraje si zatim, vykoupaná a ospalá, s růží, kterou s maminkou a Jindřiškou před chvilkou vystřelili na Matějšký. A brouká si písničku od Skoumala, kterou jsme poslouchali po cestě během oblíbené relace Včelích medvídků.

My jsme zvláštní případ
Umíme jen pípat
Pípípí
Pípípí
Pípí pípí
Pípí