Autor: Jakub König

studio Najbrt včera chvilku hledám v ulicích kolem Santošky. tady o kus vejš bydlí Jelen, tamhle bydlel Jakub ZFJ, a tady ten nenápadnej průchod do dvora, to bude ono.
pod paží nesu obraz, plátno 60×60, který je jednou z variant cover artu, tedy obrázku na přední straně alba. V tašce nesu černej sešit s textama a obrázkama, který vznikaly při natáčení. Druhá možnost. A možná půjde oboje zkombinovat.

je to ono. ve dvoře stojí moderní dvojpatrová budova, která se později ukáže jako rekonstruované stáje z nějakého 14 nebo 16 století… ale to už mi vykládá Aleš Najbrt, hlavní šéf i hvězda studia a celého spektáklu.
Je to sympaťák, má cool brýle a působí napůl uvolněně a sebejistě a napůl vlastně paradoxně trochu nesměle. a hned, že mi někoho představí. a ten někdo byl Tomáš Trnobranský, famozní grafik a tuze sympatickej kluk, co s náma s Mášou dělal v Boomerangu a co jsme ho měli moc rádi. Pracoval i pro národní galerii, pro Ille dělal obal první desky a design webovek a merche, vždycky měl cit pro čistý a zárověň jemný a silný věci. A ukázalo se, že na tom obalu té mé první solovky budou dělat spolu. Což jsem vyloženě nadšenej.

Aleši Najbrtovi se víc líbí pomalovanej sešit, Tomáš zatim zkoumá a ukazuje, který kousky se mu líběj. mám radost, že se shodujem a vim, že teď můžu další věc pustit ze zřetele, protože i když na obalu tentokrát nedělá Myshka Verbů, nemusím se ničeho bát, je to taky v dobrejch rukou.

odpoledne dodělávám třetí serii pohledů a poprvé je fotím.
večer jde Máša na křest Marušky Puttnerové do Vzletu a já jsem s holkama a máme se moc pěkně.

v noci nás vzbudí Juliina ponožka/čidlo, hlasitým signálem… já vyběhnu z postele, protože nějak předpokládám, že to je požární čidlo u dveří, ale jak opustim ložnici, zvuk se vzdálí a já se srovnám a jako fotbalista, co nedoběh balon, se tvářim, že nezúčastněně vyklusávám pažit.

Na Portáš jsme přijeli až v úterý pozdě večer. Ale pár kamarádů na nás ještě čekalo. Maruška hned usnula a Máša s Julou se mnou chvilku pobyly dole ve společenský místnosti.

na nebi zářilo neuvěřitelný množství hvězd.

dneska jsme se vrátili. Byly to překrásný a uvolněný dny. I Juliinu rýmu i nashromážděnou únavu a neustálej cvrkot s těmi báječnými lvíčaty, všechno se to na tom čistym horskym vzduchu zvládalo veselejš a většinou i klidnějš.

po dlouhý době jsme se viděli s kamarádama, co v Praze bydlíme kousek od sebe. A s jejich dětma. Je to zase o dost jinej pocit, jako bych měl možnost spatřit hned několik dalších vrstev svejch přátel. Jak pečujou o svý ratolesti, jak jim čtou, jak je uspávaj, krměj, tišej a podporujou. Někdy podobně, někdy úplně jinak, než my. Najednou to nejsou jednotlivci, ale rodiny. O jé. Je to zázrak.

a kamarádi odjížděli a přijížděli a střídali se. A ráno jsme báječně snídali a střídali se na vejletech, maloval jsem, ohně jsme rozdělávali. A občas jsem, jako jeden z mála a později jedinej, postával po tmě venku na terase, kde jsem už postávával tolikrát, v různejch konstelacích, stavech, náladách.

Ondrovi Zátkovi, když byli s Andrejkou a Rozinkou v pátek na cestě, zemřel tatínek. Tak se vrátili do Prahy, zařídili potřebný… a myslím, že v neděli vyrazili znovu. A tak tam s námi byl i Ondrův zesnulej tatínek, i když jsme ho, přes samý dětský štěbetání, vlastně moc neprobírali… což by nejspíš ocenil s povděkem. I to jako by přispívalo k uvědomování si svý vlastní a naší vlastní dospělosti.

na jednu noc se zastavil nečekaně i Tomáš Neuwerth, se kterým jsme se taky viděli po dlouhý dobe jinak, než na koncertě. A bylo to prima.

no a než jsme se nadáli, bylo dneska ráno a seděli jsme v autě a sjížděli serpentinami do Vranči a po moc hezký a hladký cestě jsme najednou zaparkovali v naší ulici. Ukázalo se, že dneska hraje na Letný Sparta se Slavií.

později se ukázalo, že Sparta vyhrála. Setrvalé blábolivé hulákání utichlo teprve někdy před půl hodinou, ale pořád se průběžně ozývají, jako zrovna teď, osamělé, čím dál hůř artikulované chanty…

zrovna jsem zaslechl: “já nechci domu…”, což byl začátek jednoho ze sportovních fotbalových zpěvů, zrovna toho, co zmiňoval před pár hodinami na Facebooku fotbalový fanoušek a můj kamarád Fiksu, z čehož soudim, že si to pod našim oknem prozpěvoval on.

no neni to jako z Hrabala? Je. Nebo jako z Merudy. Nerudy.

Praha nás vítá s otevřenou plechovkou Plzínky.
hajdydom

dobrou

Jak jsem si šel vyndat škrabající čočky, uvědomil jsem si, že jsem pravidelným užaslým svědkem dalšího ze svých vynálezů, které jsem zatím opomněl zmínit. Takzvané Königovo vtírání barev.
Spočívá v podstatě v tom, že při změně pohledu, jaký nabízí čerstvě nahé oko s čerstvě slečeným střívkem čočky, či oko navrch ještě obrýlené, si člověk všimne dříve neobjevených pupínků na obličeji. Asi že se obklopuju mladýma lidma, mám pleť pořád jako puberťák a tak jednak po chvíli zjistím, že mám obličej rozrytej vlastními obsedantně nervozními prsty… kterými do malých ranek ihned vtírám ještě nezaschlý akrylový inkoust. Dokážu tak pokrýt nečekaně velkou plochu a pointilisticky zdůraznit každý sebemenší por.
Věděli jste, že zpěvák Sigur Rós, přezdívaný Jonsi, se ve skutečnosti jmenuje Jon Por Birgisson? Tak i ten je vždycky pointilisticky vypíchnutej.
Konec hlášení.

Mášu ráno vzbudila Jula už v pět, i s Maruškou pak všechny tři šly k doktorce a domů mi přišla zpráva, že jsou holčičky infekční, což znamenalo, že na Portáš v pátek nepojedem.
rozhodl jsem se, nést to statečně. když jsme se doma shodli, že bychom na hory mohli vyrazit v úterý, či středu, začal jsem obepisovat všechny zúčastněný.
to nebylo radosti.
krátce na to se ozval pan Čáp a já vyrazil do Vinoře pro Jeřabinu. Má teď frajerský černý nárazník, novou příčku, světlo, vypadá drsňácky. I s technickou a novou značkou to celé vyšlo bratru na 27, což je o dost míň, než jsem se obával, o dost méně, než v jakémkoli jiném servisu… ale pořád trochu víc, než bych teď přivítal.
Není to poprvý. Je na čase sedět rovně a uvolněně. Najít si dobrej prostor pro práci, nechat přijít nový myšlenky. je zajímavý, že v období, kdy je to třeba, nebejvá tak těžký, ten klid a tu rovnováhu najít a držet.

Maruška kašle míň. Julinka dneska víc. Teď ji slyším, jak vedle v ložnici chrmlá a Máša ji jemným hlasem uklidňuje. A Maruška tady na rozdělaným gauči chvilku oddechuje klidně a chvilku dělá legračně divný zvuky, ze kterejch mi srdce usedá. Je to panečku silnej koktejl emocí. Takovej neurotransmiterskej panák.

Ať už jsme zdraví. Snažim se koncentrovat myšlenky na tuhle jednu.
Škrabou mě čočky, jdu si je vyndat a asi rovnou vyčistit zuby. Rod Targaryenů nejspíš dneska nechám spát, možná během toho čištění zubů…
uvidim, ta Julie kašle, asi pudu spát, když by bylo později potřeba, střídat se u houpání… dobrou noc.

polospánky

„Gratulujeme,“ pogratulovaly mi hodinky, když jsem se doplácal zpátky do Březiněvsi. „Dnes jste uzavřel kroužky pohybu výrazně dříve, než je běžné. Jen tak dál!“
Je pravda, že po pěti kilometrech ostrým tempem, dva a půl tam a stejně zpátky ve škarpě podél dálnice, jsem jim musel dát za pravdu. Značku jsem nenašel. Což ovšem hodinky nemohly tušit a tak mi žádnou motivační radu nepřidaly.

Pan Čáp má zatím spíš dobré zprávy, auto by mělo být hotové zítra odpoledne, nebo v pátek ráno. A pokud budou děvčata zdravá, mohli bychom v pátek podle všeho na Portáš odjet. Zároveň mi ještě pořád nebyl schopný říct ani přibližnou sumu. A tak jsem přes den pokračoval v obesílání pozdních splátců. A minimálně sci-fi audiokniha je hotová a tak by měly dorazit i peníze za ni. Skládá se to.

Kráce se odpoledne potkáme s Annou Beatou Hablovou. Narazil jsem na ni napřed ve virtuálním prostoru a jak to tak někdy bývá, začala na mne její práce, rozhovory v rádiu, nebo právě vycházející kniha, vypadávat ve zvýšeným množství.
Během krátký procházky jsem se párkrát vynašel, jak vzletně mluvím o umění a jeho místě v mym životě. I v životech lidí. Jako ostatních. Myslim. Nějak mne ty workshopy pro Akropoli rozparádily. Jestli teď budu každýmu na potkání vyprávět o umění, jako před pár lety o dejchání… haha… tak se z toho chlapíka, co pořád vypráví o dejchání postupně změním na toho, co pořád vypráví o umění.
No co.
Dostal jsem knížku Směna, stihli jsme procházku a kávu a už jsem zase mazal dom, vystřídat Mášu u děvčat.

Máša vyrazila do Hellu na domluvenou vizitaci a já strávil aspoň hodinku a půl tím, že jsem se povaloval po zemi a hrál si s Julou. Pouštěl jsem jí vlčka, malou dřevěnou káču. A ona za ní megarychle šupajdila po kolínkách. Obrací se taky jak čamrda. Bourá věže z kostek, snaží se postavit o nábytek a u toho se pořád směje.
Maruška koukala v posteli na pohádku. Zdá se mi, že po včerejším zhoršení a intenzivním kašli až do jedný v noci, že se to buchcání zase trochu zlepšuje. Tak snad.
Na Letné dnes hrála Sparta se Slavií. Všude to tu křižovaly velký policejní Tranzity. A celý odpoledne pak nad domama visela helikoptéra. Venku se dělá hezky.
Dal jsem si Julu do šátku, pospala si za monotónního vrčení rotoru. A pak jsem ji nakrmil přesnídávkou. A pak přišla Máša a než jsme se pořádně stihli rozkoukat, už se šlo spat. „Další den pryč,“ povídá Máša. A má pravdu.

Ještě na mne stihne padnout rychlá večerní chandra, že na mě kamarádi zapomněli s domluvenejma telefonátama, schůzkama a termínama. A že jsem až moc hodnej a uplně pitomej a pak u každýho skončim na poslednim místě a že tohle a tamto… pak mi ale došlo, že je prostě zase jenom večer, že jsem po všem tom utahování kroužků výkonnosti utahanej, že jsem dneska málo maloval, že mi chybí hraní, že mi došla tráva, že máme auto v servisu a daně na krku, že nám kašle ta naše milovaná holčička… a že je taková rychlá večerní chandra vlastně celkem adekvátní reakce.

A tak jsem uložil Marušku. Vyprávěl jsem jí příběh o holčičce Marušce a jejím drakovi, kterej se jmenuje Noční Foum, protože je to taky trochu kocour a umí se proměnit i v ptáčka, v geparda, vlastně v to, na co kdo pomyslí. což je pochopitelně zdrojem spousty nečekaných situací. A stejně jako včera a převčírem jsem Marku hladil po zádech, dokud neusnula. Což bylo za chvilku.
Stejně jako včera a převčírem.
Není mnoho krásnějších věcí.

Venku hulákají fanoušci Sparty, nebo Slavie.
Asi ten, co vyhrál. Asi postávaj někde nedaleko, protože se to dementní řvaní ozývá přibližně stejně daleko už dobrejch dvacet minut. Nebo jich jde možná nekonečnej průvod a jsou to furt ty jiný a nový vítězové… který díky tomu, že jsou ty popěvky takový pitomý a huhlavě hulákavý, zněj stejně, jako ty starý vítězové. nemlich.

A já sedim u našeho velkýho skládacího stolu, můj MacBook je jedinej zdroj světla v místnosti. Poslouchám Marušku, jak pochrupuje ucpaným nosem a mluví ze spaní. A jak mi prsty cvakaj do klávesnice. Ještě bych něco dělal, třeba bych se mohl podívat na ten životopis, kterej jsem včera sice začal, ale už nedokončil. Ale zároveň mi taky padá hlava a tak si ji možná jen podepřu kartáčkem na zuby. Je to můj vynález, říkám tomu Königova metoda čištění usínáním… V podstětě si zapřete kartáček štětinami k sobě o horní hranu zubu… a jak vám tak padá hlava, sjedou štětiny přes zub, očistěj ho a plastová (nebo tady na Letný pochopitelně dřevěná (týková)) část se vám bolestivě zaboří do dásně. Krev vyplaví nečistoty. Vy kartáček přemístíte o zub vedle a celý postup opakujete.
Člověk sice pak vypadá, jako Ozzy, když sežral netopýra… ale to stejně každej ve skrytu duše chce, takže všechno v pohodě. A časem se buď naučíte, probudit se ještě před dásní… nebo si je tak jakoby odčistíte. A pak už se vám na kosti žádnej zubní kaz pochopitelně nechytí, protože zubní kaz kosti nejí, jí zuby, žejo. Kosti jí kostní kaz. A Franze Kafku?
Kafkaz.

Rači se na ten životopis už dneska vážně vybodnu.
Dobrou.

daně jsou odevzdané. MArek Lakomý to všechno na základě dodaných materiálů připravil, Máša mi ráno pomohla to celé elektronicky poslat. a bylo. jako by nic nebylo. oproti minulejm letům zase o něco jednodušší. ale pořád jak nějaká pitomá kletba, co se každý jaro připlíží vole z tenat, krade moji pozornost, čas a klid. jako bych měl zrovna těchhle komodit na rozdávání, no ne?

odškrtnul jsem si položku z dnešního seznamu
tedy ze seznamu napsanýho do telefonu… takže jsem ji neškrtl, dokonce ani nesmazal. furt tam je. jen o ní přemejšlim, jako že tam neni.

pan Čáp zatim nic. zejtra ráno, přinejmenším dopoledne, bych mu měl zavolat. a taky se čím dál intenzivnějš zaobírám myšlenkou, vyrazit tam ráno na hodinku busem a vyrazit hledat ztracenou značku, protože bez ní je to celé zase komplikované a stojí to… no ano, spoustu pozornosti, času a klidu.

co tam máme dál. kreslil jsem dneska černobílej obrázek na obal desky písničkáře Toma Verna. Trochu s těma obličejema bojuju. Zobrazovaný postavy jsou si větinou nějak podobný, ale zároveň taky něčim nepodobný, jako portrétista bych se uplně nechyt. Zadání je navíc černobílá, což je vzhledem k mýmu oblíbenýmu rozlejvání barev technika mnohem náročnější na přemejšlení a preciznost… Nakonec jsem ale myslím vymyslel dobrou a silnou věc. Tak snad se bude zadavatelům líbit.

Přišly peníze z divadla, skvělá věc. Ale ty další platby se mi zaurgovat nepodařilo, jak jsem měl v mém seznamu taky, zase ten den utekl jako voda. Sci-Fi audioknihu bych mohl možná popostrčit ještě dneska večer, už čekám jen na režisérčin souhlas, že je všechno hotovo…

Rozpravu o klipu s Honzou Chramostou jsme odložili na zítra. Taky bych se měl zítra potkat na chvilku a předání knížky s několikrát odloženou Annou Marií Hablovou. A hlavně to auto. Pokud ho zítra přivezu a zvládnu zaplatit, ve čtvrtek dopoledne bychom mohli vyrazit do Brna a pak v pátek pokračovat na Portáš.
Pokud všechno půjde dobře.

V noci na dnešek Maruška spala výrazně líp, jak na všerejšek. Vlastně skoro nekašlala. Ale od rána kašle zase hodně, dráždí ji to víc a víc a teď večer ji to zase každou chvilku budí. Musím přiznat, že jsem z toho trochu zoufalej, slyšet tu bytůstku takhle buchcat a smrkat. Už tak dlouho. Paní doktorka nás sice uklidňuje, že jde o dohánění imunity, nenastartované v době covidových lockdownů. A většina ostatních dětí ze školky to má s prezencí a zdravím dost podobné. Ale ty neustále se opakující návraty úporných kašlů, to je místama vážně zoufalý.
Měli bychom se odstěhovat z Prahy?
Samosebou o tom taky přemýšlíme.
Do lůna panenský přírody.
Vodopády, slaná mořská voda, čerstvý větřík a zralé ovoce přímo ze úslužně skloněných stromů.
A prdění ať nesmrdí.

A teď zpátky do práce. Sepisuju životopis jako podklad pro tiskovky, který budou propagovat desku. Myslel jsem, že bych moh použít jeden, kterej jsem nedávno vytvořil pro ještě probíhající výstavu v BudoArt galerii. Dlouho jsem ho hledal a pak zjistil, že ne.
Tak jsem šel psát blog.
A teď se do toho asi pomalu pustim.
Narodil jsem se v České Lípě jednoho chladného rána desátého dne měsíce března roku devatenáctistéhoosmasedmdesátého.

Má milá Marie oslavila v sobotu narozeniny. A řekli jsme si, že je budeme slavit od naší domácí, až po rodinnou oslavu v pondělí. A tak jsme taky udělali.
Byly to radostné dny, hodně času jsme trávili všichni spolu. Máša dostala postupně různé dárky, ode mne třeba lampičku, která sice vypadá jako stará větev, ale je to lampička se šesticí svítících houbiček. Taky jsem jí koupil nafukovací balonek se srdíčkem. A o něco větší s jednorožcem pro malou Marušku. Hned je děvčata vytáhla na procházku k cirkusovému stanu, který už zase stojí, stejně jako džungle BKAO, kde ale zatím nemají nanuky.
Taky mi napsala moc hezký mail Markéta, která se shodou náhod dostala před týdnem do Tančírny na náš společný koncert s Dunajem… a poté, co narazila na můj blog a příběh o kolouškovi, rozhodla se obraz adoptovat.
Ten moment, kdy se ve mně přepne beznaděj, že tentokrát už opravdu budu muset kapitulovat, v radost, že to snad celé zase dopadne nějak zázračně, patří k mejm oblíbenejm. Po tejdnu smutku se objevila naděje a zamávala červeným šátkem radostně nad hlavou.

Venku se pomalu dělá jaro.

Možná trochu pomaleji, než se zdá. Včera, na čarodějnice, jsme byli většinu odpoledne s MAruškou a Julou na dvorku. Dokonce jsme večer postáli u filipojakubského ohně rozdělaného z vánočních stromků schovaných v tůjích. A zatímco Julinka, většinu času přivázaná v šátku na mým hrudníku a poklidně oddychující, je v pohodě, Maruška už má zase rýmu a kašel jak tráb. Včera večer kašlala tak, že jsme se zase přestěhovali do obýváku. A celou noc ztěžka dejchala a supěla přes ucpaný nos. Hladil jsem ji po zádíčkách a po vlasech. Dával jsem jí napít. Pořádně ale stejně zabrala až k ránu.

Třetí den slavení je nejnáročnější. Naštěstí jsme tu měli Jindřišku, která umí i lehce unavené oslavence rozveselit. Dědeček Jindřich dorazil z Davle, babička s červenou pusou a s Michalem se zasekli na dálnici a dorazili na chvilku až po páté hodině. Předaly se dárky a večírek končil klasickým nedělním splínem, i když je fakticky pondělí. První máj.

Před dvanácti lety vyšla první deska Kittchena. Před deseti druhá, Radio. Za tu jsme dostali prvního Anděla. A před dvěma lety? Je to možný? Vyšel Puls? Nojo, je to asi vážně tak. Letí to jako blázinec.

Maruška pochrupuje, zatim to vypadá, že se jí dejchá líp, než včera. Den v posteli jí prospěl. Tak snad. Hladil jsem ji při usínání a zabrala během minuty. Je to neuvěřitelný, jak se uvolní.
Já byl napjatej, přišly mi daně a jednak jsem se podle Marka jako výtvarník už bezpochyby chytil, protože FU platím skoro dvacet tisíc. V kombinaci s autem, o kterým pořád nevim, na kolik vyjde, se zase naděje přestala ohánět šátkem tak vehementně. Je to nahoru a dolů

Za ten život, za tu opravovou práci, kterou dělám, která mne léčí a udržuje v rovnováze, to podle mne pořád stojí. Mockrát jsem čelil podobný finančí nejistotě i v době svýho plnýho či částečnýho úvazku. A když se podívám za posledním rokem, mám za sebou spoustu poctivý práce. A už skoro devět měsíců mi umění umožňuje obstarat naši úžasnou malou rodinnou jednotku jako hlavní zdroj příjmů. A sehnal jsem spoustu peněz na desku. A setkal se se spoustou úžasných lidí, kterým to, co uzdravuje mne, dělá taky nějakým způsobem dobře. A kromě tý rýmy věčný jsme všichni zdraví. A v pořádku. A já mám ještě to štěstí, že si občas uvědomím, jak obroský štěstí to mám. A dokážu to aspoň na chvilku pocejtit. A poděkovat.

Všechno jde pořád nahoru a dolů. Jako vlny na moři. Jako amplituda vesmírný písně, která zní skrze nás.

Kam já na to chodim, hehe

Všechno nejlepší, Mášo, má milá noční čtenářko
Děkuju Ti za všechno, čím jsi, cos mi ukázala, cos mne naučila
Moc se mi líbí, jak jsi moudrá a zároveň, jak se pořád ráda dozvídáš a učíš nový věci. Jak seš důkladná. Veselá. Laskavá. Jak nebojácně rozvíjíš svý mnohý talenty. A srdnatě bojuješ za všechno, co je pro Tebe důležité.
Seš super. Jsem tuze rád, že Tě znám. A žes tehdy na mostě v Portu odpověděla tak, jaks odpověděla.

Miluju Tě
Jakub

smutek z toho pondělního příběhu mi zůstal za ušima. společně s ním se přihlásili taky tradiční souputníci, obavy a pochybnosti. obavy o všechnu tu krásu, která mi prosvětluje život. a pochybnosti, jestli jsem schopnej takovejm obavám čelit na volné umělecké noze… hehe. představuju si ji trochu jako tu nohu, co si nechal utrhnout kouzelník Žito… taky má ten středověkej škrpál s cimbuřím a rolničkama okolo kotníků. vesele poskakuje v prachu, kolem ní pár padesátníků a dvacetníků.

pan opravář se zatim neozval. dodělávám práce a začínají mi pomalu chodit očekávané peníze… jen jsem myslel, že je použiju na veljet na Portáš… a že některé budou rychlejš… zpětná vazba k hudbě k audioknize, odevzdaný minulejt tejden, přišla až teď, dneska jsem to obratem dokončil a poslal zpět. uvidíme, jestli to bude final a budu moci poslat smlouvu.

a do toho pochopitelně daně. jako každej rok. zatim se mi povedlo si zablokovat aplikaci v mobilu pro Air Bank, kde mám bankovní identitu, kterou potřebuju, sám teď nevím na co. pustím se do toho odpoledne. s chutí do toho, půl je hotovo.

včera jsem, až mne to trochu překvapilo, vyrazil na koncert Terezy Balonové do Malostranské Besedy. pozval mne smskou po mnoha letech Martin Ledvina, před dvaceti lety jedno z nejčastějších jmen na tomhle blogu.
krásně jsem se prošel tam. a uvědomil si, jak jsem opatrnější, bázlivější v tom světě. kterej jsem měl tak pěkně ochozenej. překvapilo mne to. tahle manifestace pondělního setkání s kolouškem.
Myší dírou se mi moc nechce. Ale nakonec to dolů sejdu.
Parta dětí ulice sedí nahoře pod silnicí. Na svahu pod nima odpadky a hovna… slyším je, jak s nadhledem, vlastně trochu povýšeně komentují normály, procházející dolem kolem…

koncert mne bavil, Tereza skvěle zpívá a hraje a její kapela byla studiem zábavný úspornosti. Zase až tolik mne nebraly písničky, jakkoli jim nelze upřít, že jsou skvěle napsaný a nápaditě zprodukovaný. Možná se to týká textů, který mi přišly místama zbytečně generický. Hned jsem začal zkoumat, jak moc generický jsou moje texty pro novou desku. Dospěl jsem k tomu, že dost. Že to si nemáme co vyčítat, je to o kontextu a životní zkušenosti autora. A kolem sebe jsem viděl, že tomu kontextu a zkušenosti spousta lidí rozumí naopak úplně přesně. Jak jsem tam tak stál a nezpíval a tleskal jen o pauzách mezi písničkama, až jsem si všim, že jsem nějakýmu páru vedle podezřelej a paní si přendavá kabelku na druhý rameno.
Jo, kdybyste pani věděla…

Zpátky jedu dvanáctkou na Chotkovy sady. Myší dírou se normálně bojim a jsem dostatečně dospělej, abych si, kvůli dokazování, že se nebojim, způsoboval okázale nepohodlí. A pak se projdu přes Letenský sady.
Pod kyvadlem to bzučí jako v roji.
Zapnu si bundu, ať mám v bezpečí peněženku a telefon.
Tatínek na cestě domů.

V pondělí jsem na dálnici nad Prahou srazil a zabil kolouška. Vyjížděl jsem houstnoucím provozem pro Marušku do Český Lípy. Nad Ládvím se provoz trochu rozjel, ale aut bylo hodně a tak jsem dával bacha. Na tomhle úseku, kdy se stoupá od McDonalds kolem sjezdu na Březiněves a vyjíždí z města, jedu takovej trojúhelník pozornosti. Auta přede mnou a kolem, zpětný zrcátko… a tachometr, protože uhlídat si osmdesátku, když vás před sebou hrne vlna z Prahy a z obou stran předjížděj kamiony, neni uplně jednoduchý.
No a kousíček nad Březiněvsí, těsně, než osmdesátku nahradí stovka, jsem zaregistroval rychlej pohyb vepředu napravo. Jel jsem v prostředním pruhu a že se s kolouškem, kterej vyběhl z roští a trávy u dálnice, nemůžeme minout. Nemyslím, že to trvalo dýl, než vteřinu, než narazil do pravý části nárazníku a setrvačností zmizel pod našim rodinným vozem, kterýmu říkáme Jeřabina. Zespoda to bouchlo, auto poskočilo a ozval se zvuk, jako když sypeš písek, zvuk plastu, drhnoucího o asfalt. V zadním zrcátku jsem viděl, jak se malý zvířátko vzneslo za autem a odlétlo zpátky směrem k pomalému pruhu, auta za mnou jsou nějakej kus, první vidim, jak se vyhejbá. A teprve teď mne napadá. Hlavně se teď nesmíš snažit vyhnout. Ale už bylo pochopitelně pozdě.
Kolem auta zrychlujou na stovku, koloušek zmizel někde vzadu. Zvuk plastu drhnoucího o dálnici. A já jsem naštvanej, děsně naštvanej, jaká je to nespravedlnost, jak teď nejspíš budu muset zrušit cestu pro Marušku a večerní setkání v Lípě, co jsem plánoval a rušil už tolikrát. A že budu muset s autem do servisu a že ns to teď ani nemám žádný extra rezervy, spíš bych potřeboval…
A do toho k naštvání a frustraci ještě obrovskej a hlubokej smutek. Protože já přece vůbec, ani malinko, ani trošku, nechci a nechtěl jsem zabít žádnýho kolouška. Úplně nejmíň na světě.

Zastavil jsem asi za tři minuty na první MOLce. Přední plastovej nárazník byl pryč. Pod pravým kolem zespoda trčel a drhnul kus plastu, kterej se dal utrhnout. Chtělo se mi smutkema vztekem brečet, ale nešlo to. Jen jsem utrhl ten plast a naznaje, že nic důležitého nechybí, pokračoval jaem na Českou Lípu.
Policie České Republiky byla při nasledný silniční kontrole jinýho názoru. “Pane řidiči, jestlipak jste si všiml, že vám chybí registrační značka. S vozidlem v tomto stavu vás bohužel nemůžeme nechat dál pokračovat, zavolejte si odtahovou službu.”

A tak jsem zavolal odtahovou službu. Mascha König Dudu mne laskavě odnavigovala a podpořila po telefonu. Pán přijel, naložil Jeřabinu i mne a vyrazili jsme zpátky do Prahy, do Vinoře, k panu opraváři. Cestou jsme míjeli místo nehody. Kolouška už jsem neviděl. Ale o kus níž, proti směru jízdy, ležela velká srnka. Nemoh jsem si nevzpomenout, jak jsme si jen den před tím, cestou z Račího údolí, povídali o Hrabalovi a tý jeho nádherný a děsivě krutý povídce s malým kolouškem v hlavní roli.
Vyložili jsme Jeřabinu. A pak, už sám, jsem jel z Vinoře krásným slunečním pondělním podvečerem domů.

Smutnej, rozzlobenej, zklamanej.

Pobrečel jsem si nakonec až včera při práci na tomhle obrazu. Když mi Maša nahlídla přes rameno a já jí musel vypovědět, že je mi to tak moc líto a že teď, když pominulo to stažení šoku, který se mi přetavilo do zlobnýho naštvání, zůstal jen ten velikánskej smutek. Smutek z toho, že některý věci, který se odehrajou během vteřiny, nejde vzít zpátky. Že někdy nestačí bejt mírumilovnej pacifista s dobrou vírou v reinkarnaci. A tak jsem plakal.

A maloval. A postupně si zvykal, že se mnou tenhle smutek po kolouškovi bude bydlet.

Pan opravář včera volal, že je toho na autě vlastně docela dost. To máte pravý světlo, nárazník, příčka zlomená, podkolí a … céčko zlomený (fakt nevim). Použiju nějaký starší díly, pokud vám nebude vadit, že třeba nárazník bude černej. Ale i tak to může bejt víc. Brnknu vám odpoledne, kolik to tak vychází.
Zatim se neozval. Tak uvidíme.

Chtěl bych moc poděkovat své báječné ženě. Jednak mi byla velkou oporou na telefonu. A jednak měla takovou radost, že já sám jsem v pořádku… až mi došlo, že během stejně dlouhý vteřiny se mohlo stát spoustu ještě výrazně horších věcí. A začal jsem bejt tak pomalu a opatrně vděčnej.

Což jsem doteď.
Dávejte na sebe pozor, krásnej den všem.

P. S.
Obraz prodávám za 21 000, část snad pokryje část nákladů na opravu, část bych rád poslal na nějaký koloušky.
Třeba na https://stopsecenisrncat.cz
Nebo máte někdo nějakej jinej nápad?
Děkuju

Ve čtvrtek a pátek hrajeme divadlo. Ten měsíc od minulýho představení, který se rušilo kvůli mýmu covidu, utekl zase jak tejden.
tentokrát poprvý zkouším malýho tranzistorovýho Voxe a tak, když před odjezdem z domova zjišťuju, že všechny taxíky přijedou až za 20 minut, můžu vyrazit s cigarboxem, pedalboardem a minikombem pěšky. Jde to. Není to komfortní, to tedy nikoli. Ale jde to. Heureka.

Tentokrát máme nového zvukaře a osvětlovače. Což bývá u tak komplikovaného představení, jako je Les sebevrahů, problém. Oba jsou ale skvělí, zvukař vlastně o pár fousů víc při věci, než ten oficiální zvukař představení. Takže se obě reprízy povedou, i když mi při závěrečný písničce praskne oba dny struna a dohrávám na dvě ze tří a tak se celkem zapotím. Ale funguje to krásně.

v pátek se na nás přijde podívat paní Jitka Asterová, maminka Aničky Kameníkové, která hraje v Lese jednu ze dvou hlavních rolí. Paní Jitka je šik, dává si s náma jointa a tuze se zajímá o koncert, kterej máme hrát už zejtra, v sobotu, na druhym konci naší republiky. Vyptává se na Tančírnu a já vyprávim, jak jsme se tam dostali, jak jsme o tomhle kraji a místě napřed slyšeli od Priessnitz, jak jsme Jaromírovi 99 nábožně naslouchali, když nám vyprávěl divoký historky ze svý minulosti mlžnýho mága z hor. A když nám dával rady do života:

“Frontman může jít na podium ožralej. Hlavní je, aby byl HLADOVEJ a NADRŽENEJ!”

Když se rozloučíme se spoluherci a kamarády, vynesu si cajky před Fuks 2 a s telefonem v ruce se rozhoduju, jestli mam Liftago nasměrovat domů, nebo Za školu, kde Walda křtí knížku básní. Jsem už už rozhodnutej to zabalit. Ale pak vyrazim do Dejvic. Vystoupim před kavárnou a vítá mne Walda, Domingo a Jan Těsnohlídek ml., i když se nakonec nezdržím ani hodinu, jsem moc rád, že jsem se zastavil. A pak už dom a spat. Ráno vstát, sbalit se a vyrazit do Rychleb.

cesta je to dlouhá, ale máme v dodávce co probírat a tak těch pět hodin docela uteče. Kolem druhý jsme na místě. Je krásnej slunečnej den. Před Tančírnou jsou závěje turistů, pán v kavárně naplno krásným znělým hladem zpívá árie z opery. Dáme si vynikající kávu a zákusky a jdeme stavět.

po zvukovce ještě stihneme se Štěpánem tři parádní básnická čtení souběžně probíhajícího festivalu Jesnění. A pak už začne hrát Dunaj a Tančírna se naplní. Venku se pomalu setmí. A všechno zapadne na svý místo. Lidi, co se sem sjeli z různejch koutů republiky i ze zahraničí, se teď propojili hudbou. A jsou v ní spolu. A každej si odžívá to svý a zároveň i to společný.

no a pak jdeme hrát my.
a je to jeden z nejlepších koncertů, co jsme spolu takhle v pěti (i s Lindou) odehráli. Všichni se shodujeme, že se nám hraje lehce, že to jde samo, že s dobře slyšíme i cejtíme, že se nám krásně hraje. A lidi, rozparáděný Dunajem, se otevíraj, propojení je navázaný, synapse synapsujou. A mně si to vezme a odnese, stejně jako to vezme a odnese celou kapelu a lidi… a když na konci, během závěru Zamilovaných, vybíhám zpocenej a roztančenej do hvězdnatý noci a celá dřevěná tančírna pulsuje světlem a hudbou, i kulatý lampičky po obvodu krovu blikaj do rytmu (bubeník Regál natvrdo u vypínače), cejtim se šťastnej, plnej a uvolněnej. Okamžik, kdy se dotýkáme zázraku.

a pak je konec a my balíme a povídáme a kouříme a je tam Jaromír 99, kterej přijel na kole, je tam Tolin z Rejvízu, je tam Kateřina Diogo, která jezdí na koncerty skoro všude, kam se dostane. Je tam Jen Jaamor, kterej stál u zrodu našich projekcí a kterej se po dlouhý době vrátil z Anglie. A jsem tam já.