Autor: Jakub König

V pondělí jsem na dálnici nad Prahou srazil a zabil kolouška. Vyjížděl jsem houstnoucím provozem pro Marušku do Český Lípy. Nad Ládvím se provoz trochu rozjel, ale aut bylo hodně a tak jsem dával bacha. Na tomhle úseku, kdy se stoupá od McDonalds kolem sjezdu na Březiněves a vyjíždí z města, jedu takovej trojúhelník pozornosti. Auta přede mnou a kolem, zpětný zrcátko… a tachometr, protože uhlídat si osmdesátku, když vás před sebou hrne vlna z Prahy a z obou stran předjížděj kamiony, neni uplně jednoduchý.
No a kousíček nad Březiněvsí, těsně, než osmdesátku nahradí stovka, jsem zaregistroval rychlej pohyb vepředu napravo. Jel jsem v prostředním pruhu a že se s kolouškem, kterej vyběhl z roští a trávy u dálnice, nemůžeme minout. Nemyslím, že to trvalo dýl, než vteřinu, než narazil do pravý části nárazníku a setrvačností zmizel pod našim rodinným vozem, kterýmu říkáme Jeřabina. Zespoda to bouchlo, auto poskočilo a ozval se zvuk, jako když sypeš písek, zvuk plastu, drhnoucího o asfalt. V zadním zrcátku jsem viděl, jak se malý zvířátko vzneslo za autem a odlétlo zpátky směrem k pomalému pruhu, auta za mnou jsou nějakej kus, první vidim, jak se vyhejbá. A teprve teď mne napadá. Hlavně se teď nesmíš snažit vyhnout. Ale už bylo pochopitelně pozdě.
Kolem auta zrychlujou na stovku, koloušek zmizel někde vzadu. Zvuk plastu drhnoucího o dálnici. A já jsem naštvanej, děsně naštvanej, jaká je to nespravedlnost, jak teď nejspíš budu muset zrušit cestu pro Marušku a večerní setkání v Lípě, co jsem plánoval a rušil už tolikrát. A že budu muset s autem do servisu a že ns to teď ani nemám žádný extra rezervy, spíš bych potřeboval…
A do toho k naštvání a frustraci ještě obrovskej a hlubokej smutek. Protože já přece vůbec, ani malinko, ani trošku, nechci a nechtěl jsem zabít žádnýho kolouška. Úplně nejmíň na světě.

Zastavil jsem asi za tři minuty na první MOLce. Přední plastovej nárazník byl pryč. Pod pravým kolem zespoda trčel a drhnul kus plastu, kterej se dal utrhnout. Chtělo se mi smutkema vztekem brečet, ale nešlo to. Jen jsem utrhl ten plast a naznaje, že nic důležitého nechybí, pokračoval jaem na Českou Lípu.
Policie České Republiky byla při nasledný silniční kontrole jinýho názoru. “Pane řidiči, jestlipak jste si všiml, že vám chybí registrační značka. S vozidlem v tomto stavu vás bohužel nemůžeme nechat dál pokračovat, zavolejte si odtahovou službu.”

A tak jsem zavolal odtahovou službu. Mascha König Dudu mne laskavě odnavigovala a podpořila po telefonu. Pán přijel, naložil Jeřabinu i mne a vyrazili jsme zpátky do Prahy, do Vinoře, k panu opraváři. Cestou jsme míjeli místo nehody. Kolouška už jsem neviděl. Ale o kus níž, proti směru jízdy, ležela velká srnka. Nemoh jsem si nevzpomenout, jak jsme si jen den před tím, cestou z Račího údolí, povídali o Hrabalovi a tý jeho nádherný a děsivě krutý povídce s malým kolouškem v hlavní roli.
Vyložili jsme Jeřabinu. A pak, už sám, jsem jel z Vinoře krásným slunečním pondělním podvečerem domů.

Smutnej, rozzlobenej, zklamanej.

Pobrečel jsem si nakonec až včera při práci na tomhle obrazu. Když mi Maša nahlídla přes rameno a já jí musel vypovědět, že je mi to tak moc líto a že teď, když pominulo to stažení šoku, který se mi přetavilo do zlobnýho naštvání, zůstal jen ten velikánskej smutek. Smutek z toho, že některý věci, který se odehrajou během vteřiny, nejde vzít zpátky. Že někdy nestačí bejt mírumilovnej pacifista s dobrou vírou v reinkarnaci. A tak jsem plakal.

A maloval. A postupně si zvykal, že se mnou tenhle smutek po kolouškovi bude bydlet.

Pan opravář včera volal, že je toho na autě vlastně docela dost. To máte pravý světlo, nárazník, příčka zlomená, podkolí a … céčko zlomený (fakt nevim). Použiju nějaký starší díly, pokud vám nebude vadit, že třeba nárazník bude černej. Ale i tak to může bejt víc. Brnknu vám odpoledne, kolik to tak vychází.
Zatim se neozval. Tak uvidíme.

Chtěl bych moc poděkovat své báječné ženě. Jednak mi byla velkou oporou na telefonu. A jednak měla takovou radost, že já sám jsem v pořádku… až mi došlo, že během stejně dlouhý vteřiny se mohlo stát spoustu ještě výrazně horších věcí. A začal jsem bejt tak pomalu a opatrně vděčnej.

Což jsem doteď.
Dávejte na sebe pozor, krásnej den všem.

P. S.
Obraz prodávám za 21 000, část snad pokryje část nákladů na opravu, část bych rád poslal na nějaký koloušky.
Třeba na https://stopsecenisrncat.cz
Nebo máte někdo nějakej jinej nápad?
Děkuju

Ve čtvrtek a pátek hrajeme divadlo. Ten měsíc od minulýho představení, který se rušilo kvůli mýmu covidu, utekl zase jak tejden.
tentokrát poprvý zkouším malýho tranzistorovýho Voxe a tak, když před odjezdem z domova zjišťuju, že všechny taxíky přijedou až za 20 minut, můžu vyrazit s cigarboxem, pedalboardem a minikombem pěšky. Jde to. Není to komfortní, to tedy nikoli. Ale jde to. Heureka.

Tentokrát máme nového zvukaře a osvětlovače. Což bývá u tak komplikovaného představení, jako je Les sebevrahů, problém. Oba jsou ale skvělí, zvukař vlastně o pár fousů víc při věci, než ten oficiální zvukař představení. Takže se obě reprízy povedou, i když mi při závěrečný písničce praskne oba dny struna a dohrávám na dvě ze tří a tak se celkem zapotím. Ale funguje to krásně.

v pátek se na nás přijde podívat paní Jitka Asterová, maminka Aničky Kameníkové, která hraje v Lese jednu ze dvou hlavních rolí. Paní Jitka je šik, dává si s náma jointa a tuze se zajímá o koncert, kterej máme hrát už zejtra, v sobotu, na druhym konci naší republiky. Vyptává se na Tančírnu a já vyprávim, jak jsme se tam dostali, jak jsme o tomhle kraji a místě napřed slyšeli od Priessnitz, jak jsme Jaromírovi 99 nábožně naslouchali, když nám vyprávěl divoký historky ze svý minulosti mlžnýho mága z hor. A když nám dával rady do života:

“Frontman může jít na podium ožralej. Hlavní je, aby byl HLADOVEJ a NADRŽENEJ!”

Když se rozloučíme se spoluherci a kamarády, vynesu si cajky před Fuks 2 a s telefonem v ruce se rozhoduju, jestli mam Liftago nasměrovat domů, nebo Za školu, kde Walda křtí knížku básní. Jsem už už rozhodnutej to zabalit. Ale pak vyrazim do Dejvic. Vystoupim před kavárnou a vítá mne Walda, Domingo a Jan Těsnohlídek ml., i když se nakonec nezdržím ani hodinu, jsem moc rád, že jsem se zastavil. A pak už dom a spat. Ráno vstát, sbalit se a vyrazit do Rychleb.

cesta je to dlouhá, ale máme v dodávce co probírat a tak těch pět hodin docela uteče. Kolem druhý jsme na místě. Je krásnej slunečnej den. Před Tančírnou jsou závěje turistů, pán v kavárně naplno krásným znělým hladem zpívá árie z opery. Dáme si vynikající kávu a zákusky a jdeme stavět.

po zvukovce ještě stihneme se Štěpánem tři parádní básnická čtení souběžně probíhajícího festivalu Jesnění. A pak už začne hrát Dunaj a Tančírna se naplní. Venku se pomalu setmí. A všechno zapadne na svý místo. Lidi, co se sem sjeli z různejch koutů republiky i ze zahraničí, se teď propojili hudbou. A jsou v ní spolu. A každej si odžívá to svý a zároveň i to společný.

no a pak jdeme hrát my.
a je to jeden z nejlepších koncertů, co jsme spolu takhle v pěti (i s Lindou) odehráli. Všichni se shodujeme, že se nám hraje lehce, že to jde samo, že s dobře slyšíme i cejtíme, že se nám krásně hraje. A lidi, rozparáděný Dunajem, se otevíraj, propojení je navázaný, synapse synapsujou. A mně si to vezme a odnese, stejně jako to vezme a odnese celou kapelu a lidi… a když na konci, během závěru Zamilovaných, vybíhám zpocenej a roztančenej do hvězdnatý noci a celá dřevěná tančírna pulsuje světlem a hudbou, i kulatý lampičky po obvodu krovu blikaj do rytmu (bubeník Regál natvrdo u vypínače), cejtim se šťastnej, plnej a uvolněnej. Okamžik, kdy se dotýkáme zázraku.

a pak je konec a my balíme a povídáme a kouříme a je tam Jaromír 99, kterej přijel na kole, je tam Tolin z Rejvízu, je tam Kateřina Diogo, která jezdí na koncerty skoro všude, kam se dostane. Je tam Jen Jaamor, kterej stál u zrodu našich projekcí a kterej se po dlouhý době vrátil z Anglie. A jsem tam já.

Jako většina běžnejch kluků(snad jsem se tim nikoho nedotkl) jsem dlouho nepovažoval za důležitý, věnovat se rozdílu mezi manikurou a pedikurou. Princip byl víceméně jasnej, bezrukej Frantík z prvních Básníků, jedno jsou nohy, jedno ruce. Ale jelikož se mne to netýká, neni potřeba si takovouhle informaci pamatovat.

až nedávno jsem vyrazil na Mášino doporučení, nechat si trochu okrouhat své baňaté, obřím nártem a zrohovatělými nehty ozdobené nožky a naznal a zafixoval, že pedikura jsou nohy. A jelikož mne moje epesní sada mozolů na ploskách nohou, aka armáda kuřího oka, posledních pár tejdnů zase fest dopřává jogínskej výcvik, poprosil jsem o termín. A ve středu ráno vyrazil do salonu na Miladě Horákové.
tam mě posadili ke stolku, paní s výrazně vykrojenými rty mne ukrajinskou češtinou vybídla, ať si položím ruce na pult…

a já směle povidám: “když já jsem tu ale dnes na … (chvilka nejistoty) … na pedikuře.”
Slečna z recepce něco řekla mé paní ukrajinsky, nahlédla do papírů a pak mi pověděla, že se mýlím. Že jsem objednán právě na ruce.
“ale já si tak důkladně myl nohy…”

no, nebylo to nic platné. Paní byla připravená na ruce a tak jsme začli. Povím vám, kteří jste zatím podobnou proceduru neabsolvovali, že to je bezva. Paní s výrazně vykrojenými rty mi mnoha důmyslnými nástroji pečlivě upravila nehty, zastřihla okousané záděry, vyčistila prostor mezi nehtem a jeho lůžkem, o kterém jsem ani nevěděl, že na rukou mám. Když jsem se na svých okatých nožkách doplácal zase dom, má půvabná žena mohla na mých vymydlených rukou oči nechat.

a na závěr mi ještě slečna na recepci řekla, že chybu udělali oni a že jsem skutečně byl objednán se svými nohy a že ať tedy přijdu příští týden zase.

dobrodružství pokračuje.

Z workshopu v Akropoli jsem nadšenej. První den je sice účast míň než poloviční, ale zase jsou všichni zapojení na sto procent. Sobota uteče tuze rychle, neděle je důkladnější. Dokonce i na nejedno hluboký a otevřený sdílení, který znám spíš z dejchání. Však ono se nám to pěkně protíná. Otázky, co se ptaj po smyslu a významu entity, který jsme si zvykli říkat umění, se očividně dotýkaj i bytostně lidskejch záležitostí, skrytejch hluboko, hluboko. Důležitejch. Podstatnejch.
Jak jsem si zpočátku nebyl jistej, jestli ve všem tom svym vlastním hledání dokážu předat nějaký skutečný vědomosti a principy, cejtim se výrazně líp. Jednak vidim, na kolik věcí společně přicházíme, jednak se toho od těch talentovanejch lidí naučím taky spoustu… a taky je zřejmý, že kdo chce, najde podstatný věci i v tom mym hledání.

V neděli jsem vyzvedl holky u babičky v keramický dílně, koupili jsme si pálivou čínu z pasáže Metro a Marušce objednali pizzu a jeli dom. Máša s Jindřiškou pak ještě potřebovaly dodělat přesazení kytek… a věta: “potřebuju ještě dodělat ty kytky” se stala takovým evergreenem následujícího týdne, protože ať se jin děvčata věnovala, jak chtěla, vždycky ještě kus zbejval na příště.

V úterý konečně přiletěl bratr Technař. Na cestě byl od čtvrtka, kvůli soptící sopce na Kamčatce strávil několik dní čekání hlavně v Anchorage a pak Chicagu. A teď je zase na pár měsíců tady. Vypadá skvěle, ve formě, moudrej a srovnanej. A moc se těší na program, co maj na víkend naplánovanej na víkend. To bude Maruška v Lípě, protože já pofrčim na dva dny do Račího údolí na koncert Kittchena s Dunajem.
pracovní soboty, pracovní neděle

a pak ten pracovní tejden, nataženej jako prádelní šňůra mezi nima. Nesmim zapomenout, udělat si brzo nějakou neděli, ať se nezavařim.

dneska večer budu doopravdicky odpočívat, slibuju si. Hned, jak holky usnou, dopřeju si večerní dýmku míru, zapnu Playstation a možná místo spektakulárních a přitom místy velmi pozvolnejch kovbojích v RDR2 bych těch pár hodin mohl strávit v psychedelicky barevném světě rozšířenî Horizon Zero Dawn, které jsem ještě neměl možnost ani zahlídnout… a už se na návrat k prehistorickejm robodinosaurům docela těším.
no a najednou je jedna hodina v noci a já mám rozmalovanej obrázek, doposlouchanýho asi teda posledního audiozaklínače, co jsem neslyšel(i když i to už jsem si dvakrát myslel)… a na PS4,5 jsem ani nesáh. Čus bambus.
zato jsem poslouchal skvělej podcast Vlna o psychedelicích, ha, odsud ra barevnost, no jistě. V podcastu skvěle hovoří průvodce mým prvním dejcháním, Michael Vančura. I Karl Veselý svým legendárním hlasem. A já si uvědomuju, že bYch vlastně měl říct minimálně Aid Kidovi, že ta moje deska možná bude popová, možná folková, elektronická i písničkářská… ale že bude vlastně psychedelická. Však veškerá inspirace pro ty klíčový písničky pochází z dejchání a z toho, co mi do života přineslo. A jak tady datluju na toaletě, než zapadnu spát, rozečtenej tu leží velkej rozhovor z A2 s Yvonnou Luckou, nejmilejší Yvonnkou, co vedla můj Stargate a v momentě, kdy jsem měl dojem, že se mi na hlavu sesypal svět, se uměla zeptat:

co se stalo, Jakube?

a že moc hezky mluví o svejch vlastních zkušenostech, nečekaně otevřená, jak prý před odchodem do penze vystrkuje růžky.
a tak jsem to Aid Kidovi napsal. A teď myslim na bráchu Technaře, co večer psal, že už se snad hne z Chicaga a poletí proti slunci a zejtra dopoledne snad už přistane v Praze. Neuvěřitelný.

bráchovi pankáčovi, tedy jeho feně, se v noci na včerejšek narodilo sedm štěňat

konec hlášení v českém jazyce

dnes byl první den třetího víkendu mého prvního workshopu pro Palác Akropolis. ha. první víkend proběhl v únoru, druhý v březnu jsme museli částečně přesunout do online telefonátu a částečně na jindy. a třetí začal dnes.

potkali jsme se z osmičlenné skupiny čtyři. část byla omluvená, dva lidi nedorazili ani nedali vědět.
i tak to byl moc dobrej den. nedělalo to problémy ani mně, a nepřišlo mi ani, že by tím byla zasažená naše práce. naopak, zrovna tři přítomné slečny jsou každá velmi jiná, každá jako by reprezentovala jinej přístup k umění… ale všechny jsou velmi pozorné, chytré a moc dobře se s nimi povídá. dneska jsme kromě jinýho malovali. jak na plátna, tak na černý pohledy. povídali jsme si o tom, co to vlastně umění je. a do zítřka máme přemýšlet, co (máme dojem) že nás od umění odstrkuje, nebo co nám brání v tom se mu věnovat, tak, jak bychom si přáli.
zítra navíc nejspíš dorazí dvě omluvené frekventantky z dneška. tak ná bude víc.
Musím říct, že i když to byl naplněný a docela náročný den, moc se na to po dnešku těším.

z workshopu jsem jel vyzvednout své dvě Marušky a Julinku za babičkou s červenou pusou do keramické dílny. a pak jsme šli kus pěšky domů, což bylo, hlavně v přívětivě klidnejch uličkách kolem Příčnýho řezu, tuze bezva. v pasáži Metro jsme si koupili oblíbenou pálivou čínu a od Národního divadla objednali Marušce oblíbenou pizzu. Krátce na to se nám ale tramvaj číslo 17 změnila během zatáčky na Národní na tramvaj číslo 18 a tak jsme domů nakonec jeli komplikovaně a docela dlouho přes Újezd, Malostranskou, Hradčanskou a Spartu. Do toho na jedné straně řeky Pochod pro život a na druhý zápas Sparty s nějakejma jinejma našima hochama. helikoptéra ve vzduchu. povim vám, děcka, byl jsem rád, že jsme dorazili dom. A než jsme se nadáli, už šla maminka s Julinkou spát a já to půjdu za chvilku zabalit taky. Zejtra v deset zase před Akropolí.

Měl u nás spát bratr Technař. Ale ráno mi psal z Anchorage, že na Kamčatce vybuchla sopka a tak už mu stihli zrušit a přesunout některý lety. A tak se prý do Prahy dostane nejdřív v pondělí. Tak na něj myslím. Až mi to občas přijde praštěný. Jak tu naplno žiju ten svůj tatínkovsko uměleckej život a mám dojem, že je naplněnej až po okraj a že jsem jak žogler, kterej se hlavně nesmí moc zamyslet nad tim, co všechno má aktuálně ve vzduchu, jinak to popadá.
A do toho na druhý straně zeměkoule, tak daleko, že než tam jeden otočí globus, už se ho apple watch ptaj, jestli náhodou necvičí, sedí na obří krosně můj malej velkej bratr Technař, celej pokrytej popelem z kamčatský sopky. a zatimco já zejtra pojedu tramvají na žižkov, on bude žít to svý dobrodružství… třeba právě tim, že bude pořád sedět na tom batohu a čekat, až popel klesne a letadla vzlítnou.

za oknem se teď, skoro v půl jedenáctý, ozývá blábolivý hulákání. Zdá se, že jedni naši hoši porazili jiné naše hochy. sláva.

neděle na spadnutí

čtvrtek byl den jako každý jiný a přeci, jak pozornému, i méně pozornému čtenáři naznačí nadpis, byl i speciální. ve dvanáct jsme měli sraz v kanceláři Animal music kousek od Národní třídy s Petrem, jeho ženou Natálií a spolupracovnicí Terezou a s Markétou z promoagentury. Na stole byly zákusky, dostal jsem kávu, Petr měl barevně čtverečkovanou košili a byl, stejně jako všichni ostatní, v dobré náladě. A do dveří mě pustila Katarzia, což je super dobrý znamení. Jak se všeobecně ví.
Hodinku a čtvrt jsme si povídali o tom, kdy a jak vyjde moje deska, která se podle všeho bude jmenovat Hvězdy. Řekli jsme si, kdy budeme zpívat, kdy budeme míchat a kdy bude poslechovka. Společně jsme se dohodly, jaký parametry by měl mít prostor, kde bude v září release party a ideálně i výstava obrazů, které budu na desku podle poznámkovýho bloku makovat na velký plátna. A Petr taky pustil dvě písničky jako ukázky. A bylo vidět a cejtit, že se to děvčatům líbí vlastně dost, že se jim líběj i nápady na výstavu a prezentaci. A já měl zase radost, že jsme předdomluvený s Alešem Najbrtem, abychom se potkali nad obalem. A že za měsíc a čtyři dny bychom měli začínat s mixem. A že jsem vlastně poprvý v životě na takovýhle opravdovský schůzce ve vydavatelství, se zákuskama a kafem.

Věci, který začaly zvolna před dvěma lety, se teď skutečně dějou. Čeká nás spousta práce, vlastně to teď začne všechno intenzivnět. Dodělal jsem po roce nečekaně dlouhej text k písničce Lamohlav, která jsem si myslel a představoval, že je o něčem… abych nakonec zjistil, že mne to téma dovedlo jinam, že je ta písnička vlastně o něčem docela jiným. pomalu přišel čas, začít do sešitu, kterej si k albu vedu, zapisovat definitivní či definitivnější verze textů. a kdo kde hraje. a tak.

dopovídali jsme se a já se zved jak DiCapripo na začátku Pláže, když vypije hadí krev, poděkuje gentlemanům, sbalí si batůžek a de dál. a šel jsem na tramvaj. a jel na Letnou, kde jsme šli s Maruškou (i s Julou teda) na zápis do přípravnýho školního roku. Docela jsme ve školní budově bloudili, ale nakonec jsme všechno našli a bylo to moc prima setkání i mikroceremoniál.

během dne mi psali mí bývalí spoluhráči z kapely Zvíře jménem Podzim, kterým jsem minulý týden konečně doposlal sérii pohledů s osobním vzkazem, aby měli nějakou vzpomínku, že už jim pohled přišel. což byl pro mne signál, abych se několika z nich zeptal, jestli by nechtěli být i mými budoucími spoluhráči v kapele, se kterou bych rád odehrál křty a koncerty k desce Hvězdy.
K mý veliký radosti úplně všichni 4 oslovení souhlasili.

zbytek odpoledne a večera jsem byl doma s Maruškou, která sice ještě kašle, ale už je to výrazně míň a tak nějak veselejš. zatim spíme v obyváku, ale jak ji tak poslouchám jak oddechujem myslim, že zejtra bychom zase mohli všichni do jedný ložnice. už se mi po tom společným oddychování úplný rodiny stejská. je to jedna z nejhezčích uspávacích hudeb, co znám.

byl to takový důležitě obyčejný den. nenápadný z venku. když jsem ale večer usínal, říkal jsem si:

to je teda neuvěřitelný, co všechno se vejde do jednoho dne. celej vesmír

Tak jsou zase zpátky. V sobotu ráno děvčata zvedla kotvy našeho auta Jeřabiny a vyrazila na Moravu. Až do dnešního odpoledne, tři dny a tři noci a kousek, jsem tu byl slaměným otcem.
Hned v sobotu jsem se pustil s vervou do pořádnýho ještěření, až jsem nevěděl co dřív. Malovat? Psát? Pouštět si na Netflixu seriály? Uklízet? Číst? Vyřizovat maily? Hrát na kytaru? Nebo na PS4? Pracovat? Odpočívat? Bavit se?

V průběhu sobotního odpoledne se ukázalo, že mi pořádně nejde ani jedno. Cirkuloval jsem od jedný činnosti k druhý, ale všechno mi přišlo plytký takový, jalový. Dneska narážim na limity vlastních možností, napsala mi Linda na otázku, jak se má.
Aha, tak to asi neni jenom u mně, proběhlo mi hlavou. A pak jsem na FB zahlídl text, kterej sdílel Petr Vizina:

Dnes je Kristus mrtvý. Nelze uniknout, je třeba se dívat hodně zblízka.“ (Milena Bartlová) Dnes je nejtišší den v roce, Bůh je mrtev. Slyšel jsem v rádiu otázku, jestli velikonočnímu příběhu „normální lidi“ rozumějí. Dva lidé, kterých si vážím, jsou v LDN a v nemocnici, na Ukrajině pokračuje válka, Kristův příběh není náboženská zvláštnost, ale lidská zkušenost.

A tak jsem si řekl.
Vida. Tak to asi nebude jenom u mně.
Odpoledne jsem z velký části strávil u Vítězslava, Tereziinýho přítele, pro jehož knížku bych měl možná dělat nějaký ilustrace. Hodně jsme si povídali a dlouze dýmali a já se pak stmívajícím se městem prošel domů.

V neděli jsem vybalil nákup, kterej dorazil z Kytary.cz. Malý tranzistorový kombo VOX, dva pásy na kytaru, dva kabely kroucené, na které se dlouho čekalo. A pak troje struny. Znova jsem si prošel pedalboard, přehrál si pár písniček a do toho na střídačku pracoval a odpočíval.
Do Malostranský besedy jsem dorazil tramvají. S maličkým VOXem to není vůbec žádný problém. Na místě už byla kapela Mirka Kemela, se kterým o sobě, jak cejtim, víme nějak víc a víc. Ale teď jsme se měli možnost poprvý pořádně potkat a trochu si popovídat. A bylo to moc hezký, myslim, že bychom si toho měli hodně co povídat.
Taky jsem si povídal s Jirkou Charvátem, co před pár lety prošel ceremoniálem s Bufo Alvarius, jak řiká, vykouřil žábu… a od tý doby přednáší a stand up uje, jaký to je, neexistovat. Nebo tak něco.
V něčem je mi jeho nadšení sympatický, zároveň mi teda přišel hodně utahanej a navzdory energickýmu vystupování takovej nešťastnej. Možná to ale dělal fakt, že to z nás všech měl před asi patnáctičlenným publikem docela nejtěžší. Lidí přišlo málo, v podstatě to byla taková klasická přesilovka, při který počet lidí v publiku znatelně stoupnul, když jsem hrál na podiu sám a čtyřčlenná Mirkova kapela zespoda sledovala…
v něčem to bylo smutný. v něčem legrační, typický, protože takhle to bejvá. jednou za čas. já jsem si zahrál parádně, vesmírnou kytaru se mi daří krotit víc a víc a nový kombo fungovalo jako předzesilovač vlastně úplně parádně. bejt stand up comedian, asi by mi bylo podstatně hůř. žába, nežába.

v pondělí jsem uklízel, kouřil trávu a navečer vyrazil na procházku do Za školou, kde visí moc pěkná výstava architektky, výtvarnice a slammerky Anny Beaty Hablový. A taky tam vlaje místní parta, Walda, jeho šéfová Míša a paní barmanka, co si spolu vykáme… a včera i novinář a reportér Pavluscha, co mám dojem, že ho znám z knížky Emila Hakla Intimní schránka Sabriny Black, ale bál jsem se zeptat.
Bylo fajn je vidět, naposled jsem se tam shodou okolností dostal, když Jan Pražan doinstaloval tu minulou výstavu… což už je taky měsíc a půl. dny, kdy jsem chodil do svejch oblíbenejch barů každej den, jsou, zdá se, minulostí
nevadí

už během povídání a Dejvickýho předjarního šírání jsem cejtil, jak mě pomalu rozbolívá hlava. skoro bych se vsadil že od krční páteře, možná, jak koukám do mobilu či počítače…
než jsem došel domů, bolest se probrala a zúporněla. a nakonec jsem si musel vzít prášek, abych vůbec usnul.
usnul.

dneska ještě trochu poklízení, vyřizování mailů, pročištění odpadu v koupelně, vyměnění kočičího písečku… uteče den, jak večerní zprávy.
a kolem šesté holky přijely. A teď jsou tady.
Spi vedle v ložnici.
Maruška občas ze spaní zakašle.
Jestli bychom se přeci jen neměli přestěhovat na ten venkov.

v neděli jsem vezl dva obrazy do Vysočan, jeden do Sloupu a dva do Lípy. Byl to zase vejlet na většinu dne, ale zase jsem předal plátna hned několik majitelům a ještě přivezl dětskou židličku pro Julu.

ve Vysočanech jsem pánovi předával jedno velký plátno a jeden obrázek na papíře pro maminku, tuším k Ostravě. kousek od místa, kde bydlel, nebo nejspíš pořád ještě bydlí, Kuba Kašpárek. i když co já vim, kde bydlí. však už spolu osm let nepracujeme, nebo jak dlouho. tak nějak jsem ho taky neviděl. co na tom, že se to zdá jako rok. takhle to teď letí.
se stym smiř.
Ve Sloupu, tipuju sotva pět kilometrů od Marty, který jsem vezl velký plátno na sever nedávno, jsem předával titulní stránku ponornejch měst v maličkatým domečku velmi laskavejm manželům, se kterýma jsem se v jejich útulný kuchyni zapovídal, až jsem tam zapomněl mikinu.
Okouzlenýho mladíka, obraz, kterej jsem považoval za jeden z těch nejlepších, celej ten rok a něco, co mi tu ležel, aby se o něj všichni začali zajímat, sotva se prodal, jsem vezl do nemocnice v Český Lípě jedné paní doktorce. vybavilo se mi, jak mne sem přivážel mladej pár, kterýmu jsem ve svejch asi osmi letech vběhl pod auto. jak jsem ze zadního sedadla sledoval, kterak projíždíme budovou kolem hlavního příjmu. jak mi myšlenky tak líně plynou, nejspíš se ani nedivím, proč jedu do nemocnice, milosrdnej šok, řek bych, trochu literárně.
Poslední obraz pro Janu O. který se nakonec předání nehodí, nechám zatím u maminky. Dostanu polívku a řízek, pak si dám kávu s babičkou, ta se mne, jak bylo předpovězeno, skutečně ptá, jestli už mám nachystaný dárky na Vánoce, protože tak nějak pořád očekává Vánoce…
a pak zase jedu. pro mikinu do Sloupu a pak nečekaně dlouhou cestou někam mezi Kladno a Prahu, do maličký uzavřený zóny pár domů v maličkým satelitu v nějaký maličký vesnici, kousek od Okoře, na kterej je jak známo cesta, jako žádná ze sta

a pak domů, neděle už pomalu tuhne na příjezdech, ale ještě to stihnu i se zaparkováním.

krátce na to jde spát napřed Máša, pak Julinka a nakonec my s Maruškou, který už v uších skoro vůbec nebolí. Jen teda pořád trochu kašle a popotahuje.

v noci ještě pracuju a poslouchám krásnej, i když docela smutnej pořad o Otovi Pavlovi. o tom, jak moc se našel v psaní, jak se nečekaně vypracoval a s jakým úspěchem vycházely jeho knihy. Načež se mu rozjela duševní choroba, pokud jsem to dobře pochopil, šlo primárně intenzivní o bipolární poruchu. S ní pak bojoval celej zbytek života, než v 43 letech zemřel. ten smutnej velkej pán, co vypadá o tolik starší, než já se cejtim… byl o dva roky mladší, když umřel, než jsem teď já.

nejspíš z kombinace dlouhýho cestování a dumání nad osudem Oty Pavla jsem zaplul do takové měkké, tmavězelené melancholie nad tím naším krásným a pomíjívým světem.

vydrží mi až do nočních hodin.
a tak si vyčistím zuby.
a jdu taky spát.

Na Bulovku jsme nakonec s Maruškou jeli až ráno. V noci jí ouško bolelo, ale nakonec ještě zabrala. Ale ráno jsme se odhodlali a vyrazili.
Bulovka je taková klasika. Pekelný parkování a systém, chvilka bloudění, dlouhý čekání. A nakonec milá mladá doktorka, která se napřed domnívala, že jsme u ní s Maruškou už museli být. Pak se ale ukázalo, že jsme se potkali na jednom propršeném koncertě v Brně na Zahradě u Sosny.
Potvrdila, že Maruška má v jednom uchu zánět solidně rozjetý a v druhém se rozjíždí. Ale nakonec jsme bubínek nepíchali. Maruška se sice argumenty nechala přesvědčit a statečně držela. Ale jakmile se přiblížila paní doktorka s jehlou, začala divoce panikařit a úplně se stáhla a semknula. Az nakonec lékařka usoudila, že by mohla náhlým pohybem Maruščiný hlavy omylem poškodit vnitřní ušní ústrojí. A tak jsme jeli dom.

Marušce v autě cestou zpět stoupla teplota a tak jsem ještě stihl na Veletržní, pár desítek metrů od domova, během rychlého pohledu do zrcadla dobrzdit před autem před sebou, až jsem se ho jemně dotkl nárazníkem.

pán naštěstí vylezl, zkontroloval, řekl, že je dobrej, já se omluvil a že taky… a tak jsem Márušku přivezl dom a šel pro antibiotika.

teď už zase vedle mne oddychuje. Výrazně lehčím dechem s mnohem menší porcí bublání. Vedle začala natahovat Jula.

Musim říct, že jsme oba s Mášou docela vyndaní. Řek bych, že to i bereme sportovně, že si zároveň dokážeme uvědomovat svoji vděčnost, radost ze vzájemných interakcí, ze společnýho života a vztahu. Ale po týhle sérii dětskejch a našich memocí, nachlazení a nočních utěšování plačících děvčátek, máme docela dost.