Rubrika: Nezařazené

Velká firma má svůj zaběhaný rytmus, který se neustálým opakováním posiluje.
Mezi osmou a devátou připluje veřejnou dopravou většina branců, několikrát se naplní a vyprázdní Costa Coffee, v jedenáct se loď nakloní a většina začně sjíždět do mínus jedničky na oběd. Všichni na něj nadávají, ale srdnatě dlabou.
Ve dvě všichni kadí. Toalety jsou přeplněné, mladí muži (a ženy) s mobilními telefony tráví své chvíle samoty a usebrání.
Mezi tím vším v nečekaně nepravidelných explozích náhodným lidem vybuchuje do obličeje práce.
Moderní nové prostory rozhodně nejsou open spacy, měl-li bych si dát ale ruku na srdce, jsou.

Všichni jsme tu na teple a bereme hodně peněz. Rozhodně v porovnání s našimi rodiči a kamarády, co zůstali na zasněženém severu. Naše práce je virtuální, ne vždycky smysluplná, často komplikovaná spoustou zařízení, které drží takovouhle velikánskou loď ve vzducbu. Nebo na vodě.

A já, místo abych si sednul k rozepsanému Vřetenu, nebo začal s hudbou pro další audioknihu a ten čas nějak zůročil, píšu vtipné blogové zápisky. Takový je ale život.

Včera jsem z práce jel na Háje na svou první hodinu a půl psychoterapie. Před šesti lety, tyjo, vážně před šesti? Před šesti lety jsem tu klopýtal, hlavu plnou kocoviny a temnejch mraků krize, skrz který nebylo vidět na nebe ani na mne. Myslím, že pokaždý, když po tom samým chodníčku půjdu, vzpomenu si na to.
Včera to bylo ale dobré a klidné.
Můj terapeut Luboš je starší pán, velmi moudrý a rozvážný. Když vidí, že jsem z toho, co vyprávím, smutnej, nebo veselej, říká, co vidí.
Propojujou se mi souvislosti, který bych byl býval nehledal.
Otevíraj se nový úhly pohledu na události, který mě formovaly, formují. Na momenty tíhy, bolesti a provinění, který v novým světle ztrácej svý stínový vlastnosti. A stávají se událostmi, zasazenými do konkrétní doby, momentu, kontextu.
Když se vracím zpátky po tom chodníčku směrem na autobusové nádraží a Metro, je mi veseleji.

Včera i dnes jsem si oblík parádní dlouhatánské tričko od Wolfgang. Vždycky, když ho nosím, dumám, jak to udělat, abych mohl nosit jenom trička Wolfgang. Odpovědí by mohlo být, zbohatnout.
To ale nejspíš není moje cesta.

Hudba je moje cesta. Umění je moje cesta.
Umění není, když se mluví o umění.

Umění je práce, řádek po řádku, sloka po sloce, stránka po stránce.
Jdu psát.

(V nové housce)

Až na svěží a světlé prostory
A nové zasedací pořádky
Je všechno při starém
Dobrém

„těšíš se?“ ptala se mne ráno Máša nad kafem a snídaní na mý pocity, ohledně toho, že po ééé… jednadvaceti dnech, jdu do práce.
„Takhle jsem o tom zatím nepřemýšlel…“ povídám. A myslím na to i o hodinu později, když vcházím do bran T-Mobile.
Jo, docela se těším. Mám před sebou pár úkolů, dodělat rozhovor, zfinalizovat podobu textů pro Lenku, zkompletovat texty. A ve velkém T se mezi úkoly na tyhle drobnosti jistě najde čas.

nově sedíme v šestém patře, docela dlouho jsem těmi novými a světlými prostory bloudil, než jsem poprosil telefonicky o navigaci… abych pak svůj tým marně hledal i v určených lokacích… a nakonec zjistil, že tu není místo k sezení.

Tak jsem se usadil do společné kuchyňky, veliké a bílé… a psal a pracoval a objedal novej delay a mikrofon a popovídal si s Peterem…

Je to jako hra. Je to hra.
Jakejpak bude tenhle rok?
Nezbejvá, než do něj vplout několika ráznými tempy.

Po frmolu Štědrýho dne přišlo vytoužený bezčasí. Maruška má rýmu a tak se držíme doma, koukáme na pohádky, hodně spíme. Taky si dost maluju, po mnoha měsících odkládání jsem se pustil do dřevěnýho prkýnka, který jsme posledních pár let hodně používali. Byl jsem zvědavej, jak bude tuš pracovat s mokrým dřevem, co všechny ty pracovní zářezy ostrejch nožů… i co mne napadne během postupný práce.

obraz jsem dodělal včera a dohodli jsme se, že zůstane u nás doma.

Převčírem v tichosti prosvištěl třetí rok, kterej trávim bez alkoholu. jsem za to pořád velmi vděčnej a kolem sebe vidim všechny ty věci, který jsou možný jen proto, že nepiju.

díky…

Zima nám řiká:
Pěkný hele, ale di spat. Moc hezký koncerty, všechno, práce, bezva… a teď? Di spát. Zalez si do peřin, koukej na filmy, jez a pij horký čaje… a spi. Je zima. Světlo vypínám dřív a zapínám pozdějš. Víč co to znamená?
Spi.
Tak.
Řiká nám zima.
A my dál pokračujeme ve svejch tempech a úkolech, cestách, jako by se nechumelilo…

Včera jsem byl předat v Mimoni klíče a byt. Tátu tam na jednu stranu už nepřipomíná nic, na druhou stranu to byl posledních pár let jeho byt, jeho výhled z oken, jeho zahrádka.
Nenapadlo mě, že tak náhle osiří.
Paní z pečovateláku mi dala podepsat smlouvy, dal jsem jí klíče a já jel přes Lípu zase zpátky do Prahy. Poslouchal jsem rádia, většina relací se točila kolem pána, co v Ostravě v nemocnici zastřelil šest lidí a pak sebe.
Svět je komplexní a obrovskej.

Jedna z moderních teorií o vesmíru a vědomí soudí, že celá naše realita, celej kosmos, by mohla být jediná entita, snažící se uvědomit si a poznat, třeba skrz nás, sama sebe.
Moc se mi to líbí a skvěle to sedí do všeho, co jsem se naučil při dýchacích pracech.
A hlavně co mi bylo s definitivní jasností a v naprostý plnosti sděleno, předáno, darováno, před rokem a pár dny, v údolí kousek od Berouna.
Všichni jsme jedno, všechno je spojené jedním vědomím, všechno je navzájem propojeno pevnou sítí vzájemných vztahů a interakcí. Jak tomu vědomí budeme říkat je úplně jedno. Ale je tu, právě teď, pro nás pro všechny.
Všechno je v pořádku.
Klid.
Nádech, výdech.
V takovejch mrazících jde od pusy pára.
Za oknem se město tetelí v ostrým zimním slunci.

celej víkend maluju, Máša spí, odpočívá, oba chrchláme, obstarávám menší pochůzky a zase maluju. tuší na vál, kterej jsem si přivezl od táty. Velkej, zaprášenej, trochu smradlavej vál. Několikrát jsem si řikal, že ho řádně otřu mokrou houbou… ale pak jsem začal rovnou malovat a během práce nadechoval ten prach a ten kouř z tátovejch cigár…
pod rukama mi vznikal obraz habrovýho lesa na kraji Brna
tuše se do dřeva vpíjej jinak, než do papíru. je jich potřeba daleko víc a mnohem víc taky maluju štětcem. a fotím si stromy, jak jsou vedený jejich větve, abych to mohl použít…
hodně tak přemejšlím o vzorech a matricích, který se všude kolem nás objevujou. Máša do toho zároveň čte knížku o zlatým řezu. určitý geometrický pravidla a řád jsou obsažený úplně ve všem, a co se podíváme. Jak souvisej tyhle matrice se způsobem našeho přemejšlení a učení se. Jsou tam obsažený taky?
no nic, maluju dál.

• 

celej víkend uteče, jako půl dne. a už vyrážím pro to naše potěšení, chci jít pěšky ale sotva to stihnu na Malostranskou přes Letnou… o to víc si to pak s Maruškou užijeme po cestě zpátky.

všechny prolejzačky, který v Letenskejch sadech míjíme, všechny prolezeme. jsou momenty, kdy pořád nemůžu uvěřit tomu neuvěřitelnýmu zázraku, že mám, že máme, dceru. a že je naší dcerou právě tahle Maruška, Majiška, jedinečná, svéhlavá, čím dál větší holčička. Kolem srdce cejtim ledovou ruku rodičovskýho strachu, jen jen stisknout. Po náhlým tátově odchodu, jako by se ta ruka přiblížila, víc si uvědomuju, jak se mě ten strach a obavy snaží kroutit a deformovat.
co s tím?
představuju si takovej baseballovej míček bílýho světla, kterým naplním tu strašidelnou ruku. Až se ty studený prsty musej povolit, až se ztrácej v tom měkkým bílým jasu.


dlouze skáčeme na trampolínách. a pak Marušku nesu na ruce a pak na zádech a tlačíme kočár a zpíváme si. A já jsem ten nejšťastnější a nejobdarovanější muž na světě.

ráno se ke mně nasáčkuje pod peřinu, oba ještě na chvilku usneme, pak se vzbudíme, usneme… a pak jdeme do obýváku, kde spí nemocná maminka… a já do práce, kde jsem teď

V sobotu nad ránem

ráno jsem se vzbudil kolem deváté, ale někdy kolem dvanácté už jsem zase spal… nebyl to vůbec snadnej začátek dne. Máša je nastydlá, Maruška má rýmu a je nespokojená a ukňouraná… což vlastně platí i na mě, heh. Ale když pak navečer vyrazíme na Jatka na Mikulášský divadlo, začne se to lámat.
je prej skoro nemožný sehnat lístky, Veru nám o tom vyprávěla velmi… a tak jdu i když bych nejradši zůstal zalezlej, ale taky jsem nalákanej a tak se snažim… je to se mnou náročný v takovejch chvílích, cestování s kočárem mě stresuje, lidi, sakra, úplně přejdu do pohotovostního modu.
a pak projdeme do první scény a jsem najednou nejhlasitější z tatínků, pohlcenej dějem vykřikuju… procházíme peklem a venku stojí Václav Havelka, zdravíme se s úsměvem… a pak uvnitř pekelnýho pavilonu začnou šlehat plameny a Maruška se ke mně tiskne a nabrekuje, ale pak ji zláká akrobacie a v nebeský části pak hudba a trampolíny a artisti a artistky, všechno září… tam bulim zase já, Veru se na nás usmívá z pódia… a pak ještě dva Mikulášové a dárek… a jsme venku…

milionový

metrem převezem tu naši ratolest k babičce, máme totiž ještě jedno divadlo… z toho začnu bejt zase chvilku vystresovanej… ale Máša pak navrhne procházku a mne napadne oblíbená pálivá čína… a ta tentokrát pálí asi nejvíc, máváme si rukama před pusaama a běžíme do Náprstkova muzea na představení imerzivního divada Pomezí, který částečně o životě Vojty náprstka udělalo inscenaci Popel a náprstky. Kde hraje Jindřiška a která byla parádní, zábavná, dost vtipná. Takový radosti. Pomezí mne tehdy doslova šokovalo. Teď už jsem byl připravenější… pokaždý mne ale stejnak překvapili… hej. Super. Gratuluju.

ještě jsme herce doprovodili na dvě koly k Jelínkům… ale oběma nám začala docházet šťáva a Máše začalo být čím dál hůř… a tak jsme vyrazili do zimy, tramvajema, domů…

tady kočky, horkej čaj a heavy odpočinek. Je jedna. Spát bychom měli. Ale ty parádní okamžiky ještě pulsujou.

taky mě dneska dost zachránil bratr Technař, když vyzvedl klíče a doprovázen nespokojenou maminkou jel přeměřit a koupit dveře. Dík moc, to muselo bejt docela maso. Nakonec to celé ještě úplně neskončilo. Pan malíř bude zítra opravovat chodbu, paní co měla v neděli uklízet, nemá čas. Taky mi napsali, ať vrátim tátův poslední důchod. A na pohřební službě maj urnu. Volali mi to do Akropole, než jsme šli hrát s Kittchen.

Světlo má všechny barvy.

jsou to takové Islandské dny.
budím se do tmy, vyrážím do světa, jedu pod zemí, pak se za oknama nadechne den, výdech do tmy, přijedu domů a usínám nad polévečkou .
Pomalu se na mě, jako velikánský modrý kocour, navaluje únava. O svý se hlásí rýma, dutiny, bolej mě klouby, přesně tak, jak jsem předpokládal, že to přijde po náročném listopadu.
A je to dobrý.
Je to dobrá únava po dobrý práci.

Když můžu, jsem zalezlej v doupěti se svejma lištičkama.
Venku se chystá velkej klid. Je zima.
Co se neukládá ke spánku, spí.
Taky půjdu spát.

Ráno mne vzbudil budík v telefonu, rychle jsem ho vypnul a tmou se vyplížil z lože a ložnice. A jak tak po paměti cestuju bytem, oči ještě rozespalý a švidravý. A marně se snažim, úporně se pokoušim přijít, co to dneska mám. Proč vstávám před sedmou…

pomalu mi dochází, že odpoledne točíme na Roztylech náš poslední letošní Highlighter. Ale dál jen tma a statickej šum. Je to nepříjemný a trochu creepy, mít tam takovou prázdnou díru.., až když se motám v koupelně, docvakne mi, že právě mířím na workshop Jak správně psát, že Máša je nastydlá a tak jedu sám.

a tak jedu. Tramvají 26 na Divokou Šárku. A pak naskočí. Do budu couráku a tak stíhám napsat post.