0:58 (zuby a spi)

Dneska ráno, pro hnidopichy včera, přijel Jirka, brácha Technař, aby mi pomohl postavit skříň.
Předpokládám, že vstával někdy v době, kdy se ke mně překulila plačící dcera, která se utišila tak akorát, když se rozvrněl budík. Měl jsem jít běhat s Honzou Průšou, ale takhle bych probudil zbytek rodiny.
Co dělat…
Poslal jsem omluvnou zprávu a spal.
Chviličku, protože přišla poplašená zpráva z práce, jedna z mnoha větví, ta nejdůležitější, končila v prázdnu a hodina prezentace kvačila čile z povzdálí.
ASAP, jak se řiká.
Co dělat…
Podařilo se mi objevit jednu vadnou záložku, kde místo Published bylo jen Saved… počkat, až systém párkrát škrkne, celej se vomrskne v rebootu, záložka se k velký slávě objevuje, mizí, objevuje, mizí, mizí…

Manuální práce s bráchou je jako osvěžující doušek, skříň nám rychle roste pod rukama, kolem se protahují kočky, Máša s Mařenkou se s náma potkávají v mateřskojeneckých rytmech. Skončíme před pátou a sjedeme ještě k mojí sestřenici a bráchově ségře Ivance a Ringovi, mýmu kamarádovi z gymplu, který jsou spolu dvaadvacet let a mají tři děti a postupně budovanej baráček na okraji Prahy.
A zase to bylo moc milý, bejt takhle s bráchou na vejletě. A na návštěvě.
Dokonce i u Ringa s Ivankou, který se těch dvaadvacet let, od prvního dne nejspíš, pořád dohadujou, stíraj, pošťuchujou, sekýrujou a vodmlouvaj si zároveň, až to bejvalo občas k zbláznění.
Ta sršivá energie tam pořád je, ale najednou klidnější, láskyplnější, do toho my dva s bráchou, nejstarší Kryštof by rád na počítač a recept mýho nevlastního otce, Jirky Čížka, temného cyklisty a fotografa, ohřátý v mikrovlnce těsně před našim odjezdem do noci.
Konkrétně na vlakový nádraží do Čakovic, kterým Jirka říkal se zábavnou umíněností Čelákovice. Pojede do Lípy i přes Neratovice, kdo by si to byl pomyslel, že se naše dcera narodí v Neratovicích.
Chápeš to?

Byl to moc hezký den.

*Pamatuj, když tě budou přemlouvat, abys pracoval i v pátek.

V hlavě bílej šum, byl to tejden plnej práce na všech frontách.
Do 21. 12. toho bude třeba stihnout ještě docela dost.
Pak bude třeba, vyčerpat si dovolenou.

To je teda divnej termín… vyčerpat si dovolenou…

Pak přijde báječnej čas odpočinku

Zuby a spi

nečekaný svatební dýchánek

V sobotu 2. prosince jsme se s Mášou vzali v obřadní síni městský části Praha 7.

Rozhodli jsme se na poslední chvíli asi před třema tejdnama, byla to malá svatba a byla moc krásná. Maruška u toho byla celou dobu s náma.

Na týhle fotografii od kamarádky Lucie Pumprový je vidět obrazová esence toho chladnýho, vřelýho, hektickýho, něžnýho a praštěně roztančenýho dne.

Děkujeme všem, kdo jste u toho byli s náma. Fyzicky i v myšlenkách. Děkujem za jídlo, dárky, hudbu, fotky, organizaci. Za všechno. Moc.

Oslavu s hudbou, tancem a ohňostrojem uspořádáme v létě.

Žiju teď radostný dny. Naplněný, intenzivní. A velice šťastný.

Děkuju…

Lávka z Troje ke koním, po který jsem chodíval z práce a do práce sám, s Ondatrou a Katarinou a pak i s Mášou, během naší svatební oslavy spadla do Vltavy.

Ve stroji

Masakr. Pracovní mordor narůstá, připravujeme časopis, kdy všechno musí být v tiskárně. A do toho plním intranet souborama ze školení. Všechno chodí v desítkách mailů a od soustředění mě každou chvíli vytrhne nějaká schůzka. Počítač je k uzoufání pomalej. Jupí. A ta halda práce, kterou jsem slíbil dneska udělat, někde nahoře v mracích rachotí a přesejpá se a každou chvíli to zní, jako by se ta lavina už už trhala a padala mi na hlavu.

A to prosím vím, že to je všechno jenom iluze a sen!

…tenhle korporátní život. Ale mele mě to dneska bez zaváhání a naprosto nezúčastněně…

Chtělo by se mi vyběhnout na terasu a do šedivého dne nad magistrálu zahulákat schindlerovské : pičoooooo

Ze spaní

Snad jen, že to dneska nebylo jednoduchý.
Vzpomínka na neopakovatelnej moment před plnou Akropolí je jako sen. V běžnejch povinnostech si ve dny, jako byl tenhle, přijdu naprosto nepoužitelnej. Hrdina haklovskýho typu, chlápek, co, stejně jako všichni, hraje v nějaký kapele. Jinak se snaží akorát vydělat dostatek peněz na nájem.
Účty, deadliny, místo hlukovejch stěn hradby nepřečtenejch e-mailů.

Naštěstí takový dny nebejvaj často.
A dává mi smysl poznatek z human designu, kterej pro mne vypracovala Andy: že jsem jezdec na emoční vlně, kterej intenzivně prožívá vrcholy svejch sinusoid. A že bych se neměl lekat, když se jednou za čas ocitnu na tý obrácený úvrati. V tom lógru, jak tehdy někdo z nás podotkl.

Což mě znova vrací k tomu večeru na pódiu Akropole.
Není pochyb, že takovou koupel ve sladký smetaně života, jsem na koncertě už dlouho nezažil. Jestli vůbec někdy.

V půl třetí v noci

Dodělal jsem práci pro Club-Mate.
A povedlo se mi uspat Mařenku, která teď vedle pravidelně oddychuje. Dojedu tři tejdny rozkoukaný Bohy Egypta, dopiju u toho zázvorovej čaj, vyčistím si zuby a půjdu spát. Snad se mi to miminko podaří nevzbudit, případně brzy uspat.
Chtěl jsem si sem jen poznamenat tu chvíli klidu a omamný radosti z toho tenoučkýho pochrupování.
Z toho, že koncerty, deska i knížka dopadly zatím ještě mnohem líp, než jsem si uměl představit.
Z toho, že jsme spolu, všichni v pořádku.

Děkuju,
dobrou noc

Zpátky u strojů

Kolikrát už jsem psal takovej příspěvek. Zpátky u stroje. Po všech těch výjimečnejch dnech se zase vracím ke klávesnici. NA ČVUT, ve Vodafonu, v Boomerangu, v NMDS… a teď taky. Po momentech zázraků a  vytržení přichází
všední život, běžný dny.
Což mě těší, nevadí. Jen si přeju, aby do dvou lete byly mý běžný dny stejný, jako ty zázračný.  Abych se mohl věnovat kreslení, malování, psaní a hraní a dokázal tak zajistit rodinu.  Abych nemusel chodit do žádný kanceláře, jiný, než svý vlastní. Abych nemařil čas mezi tabulkama a přeposíláním mejlů. Ale tvořil. Makal. Pracoval. Stavěl, vytvářel, skládal, střihal, komponoval.
S pocitem, že jsem správně. Tady a teď.
Abych si pak mohl napsat:
Zpátky u zdroje.

 

Dobrá Voda- Lubnice

společný dny utíkaj jako voda, jsme všichni spolu, tak je to dobrá voda.

ta Dobrá voda, kam jsme jezdívali jako malí, je ostatně poblíž

dneska jsme se byli projít po vypuštěným dně Bítovský přehrady. Nesl jsem Marušku v manduce a byl to rodinnej vejlet jedna báseň.

jsem tu s holkama a kočkama moc spokojenej… a ospalej a tak jdu spát. Dobrou

Letec hypotetik

Mít křídla, vylezu teď tady na terasu v sedmým patře, odrazim se od zábradlí, mávnu jima, trošičku vystoupám… a pak to nechám plachtit. Buď nad magistrálou, nad Nueslákem to stočit doleva a přes náplavku a Karlův most a nad Vltavskou bych už to začal točit ostře dolů, protože na Maninách Matěj s Ondrou připravujou klip k Andulce ke střihu a já se tma chci zajít podívat, než půjdu do La Fabriky, kde vystupuju jako host Vladivojny.

Ale jelikož křídla nemám, normálně si sbalim věci, těch sedm pater seběhnu po schodišti a půjdu na metro. Možná si dole v Costa Cafe koupím velký late z arabiky se studeným mlíkem. Slečny dole už to hlásej napřed, když mě viděj.
Jak si to můžou pamatovat?
Jestli si mezi několika tisíci lidí dokážou vybavit, že zrovna já mám rád kafe takhle, musej mít neuvěřitelnou paměť… a řikám si, jestli to pak neni trochu škoda, když celej den lítaj tady na Roztylech jako hadry na holi a kravaťákům, z nichž se k nim spousta chová jako k póvlu, s úsměvem servírovat kafe.

V Pomezí

Dneska jsme od rána do večera na Pomezí točili klip k Andulce. Záběry vypadaj neskutečně.

Bylo to náročný.

A mohlo by to bejt opravdu krásný. Děkuju všem, byla to dřina.

Veru, Ondra a Matěj po včerejším nahrávání předvedli neuvěřitelnou práci, ale všichni se zapojili, jak bylo možný. Krásná práce.

Štěstí. Naplnění.

Práce, která dává smysl.

Doma prázdnej byt, obřě Mařenky, dokonce i kočky, jsou v Lubnici. Velice mi tu všichni chybí.

Brzy vás čeká příběh o ztraceném a zázračně nalezeném kocourovi.

Teď mi ale padá hlava do vaničky se zmrzlinou. Dobrou noc, Marušky, dobrou noc, kočky, dobrou noc, Aid Kide.

Zejtra je pondělí.