Autor: Jakub König

refrén nebo kopák?

když vysunu periskop, všude kolem je samá práce. hodně z ní vypadá, že se nedá stihnout, ale to je obecně její vlastnost. Na pohled se tváří mnohem hůř, většinou.
zasunu periskop.

měl jsem spektakulární dny
minulý týden jsem chodil do práce a jezdil instalovat výstavu do Akropole, nakonec jsem kvůli své nepozornosti musel nadvakrát. Ale jako obvykle, bude to nakonec lepší, takže dobře, že tomu tak je.
s největším neklidem jsem předem pohlížel na čtvrtek, kdy jsem měl ráno stihnout začít s Mášou Workshop psaní, těsně před obědem vyběhnout na tři písničky se Zvířetem na Radio Wave, pak se zase vrátit na Workshop, dokončit ho, dovalit se domů, přebalit a hurá, sláva, do Crossu.
tam napřed není ani noha, s kytarou, kuframa a kombem bloudim podzemím. nakonec se najdu a pak se objeví Aid Kid a Ondra z Ježíš táhne na Berlín a Telka a začneme zvučit a pak hrajeme a najednou je tam spousta lidí a je to moc hezkej koncert. Potkáváme se s Tomášem a Vojtou, co jsme spolu točili dokument o Kittchenovi. povídáme. A pak jedeme vyložit nástroje a na Luncheon Meat do Veletržáku, kde je to moc hezký a intenzivní. po návratu nemůžu spát a užívám si, jak mě Marunka ze spaní drbe ve vlasech a myslím na to, jak to je ten nejlepší čas a jak je skvělý, že jsme spolu.

Ráno Máša vyráží organizovat stěhování na Moravu a následující dva dny trávíme víceméně sami s Maruškou. Je to příjemný, nechce se mi moc vylejzat a tak jsme doma a jedeme vlastním tempem. Co chvíli připravuju nějaké jídlo, čteme knížky, koukáme na Krtečka a Prasátko Peppa, pravidelně zkoušíme na nočník. Ale chodíme i ven. I sami, nakoupit, pro „koáč“, podívat se do Stromovky na most na vlaky. Ale i s Járou, Jindřiščiným přítelem, který k nám domů přijde s obrovskou nohou, kterou jeho tým vyhrál ve fotbalovém zápase nad AVU.
Do toho se v naší kapelní skupině a po messengerech rozjede shitstorm, nastartovaný jednou nepříliš obratně podanou prosbou a jednou odpovědí tak ironickou, že ji nikdo nepochopí, zato spousta reaguje… a pak už to jede.
Jsem z toho zoufalej. Organizování a myšlenky na kapelu provázej každej můj den, nad hlavou mi visí hromady malejch damoklovejch kudlic, je toho spousta, co se musí zařídit, co musí klapnout. Kam je potřeba zavolat, ověřit, na co je potřeba nezapomenout. Poslední dobou jsem v tomhle napětí pořád a někdy mi přijde, že to držim tak tak. Že bych zoufale potřeboval pár tejdnů volna, kdy budeme moci jenom odpočívat.
A v tuhle chvíli se vynoří takovejhle zásadní nesoulad a spousta kritiky zaměřená na oblasti, který by mě vůbec nenapadlo považovat za problematický. A jakmile jsou na obou stranách vášně, vynořujou se roky starý křivdy, najednou se šermuje tim, kdo co řikal, co tim myslí, co by kdo měl a co zas neměl a co by komu mělo, nebo nemělo vadit. A já se najednou zase dostávám do situace, kdy musim hájit nejenom rovnováhu, ale i svůj přístup k vedení týhle smečky, svý hodnoty, způsoby uvažování i postoje.
Uvědomuju si zároveň, že to je důležitý. Že se znova ve spirále vrací stejnej úkol, se kterým se potýkám a nejspíš budu potýkat celej život.
Dobrat se jádra vlastní integrity, naučit se důvěřovat svýmu instinktu, získanejm informacím, učení. A dokázat ho obhájit tváří v tvář, nikoli nepříteli, ale přátelům z nejbližších.
Ve světě byznysu se tomu, kámo, řiká výzva.

V sobotu večer nakonec Máša přijela nečekaně domů. Objali jsme se, vystřídali u Mařenky a já šel znovu do podzemí Veletržního paláce. Tentokrát tam v hlavním čase hrál Aid Kid.
A totálně to rozsekal. S Pavlem? Karafiátem, kterej dělal projekce. Bylo to úplně úžasný stát mezi lidma a koukat, jak nehorázně nakládá. A jak to funguje na lidi. Na konci setu měl hlavní sál úplně plnej nadšenýho davu, tipnul bych si, že jsem měl možnost bejt u jednoho z nejdůležitějších vystoupení jeho kariéry. Parádní.
A souhle myšlenkou jsem šel zase spát.

V neděli ráno jsme s Maruškou nasedli do auta Jeřabiny a vyrazili přes Roudnici do České Lípy na oběd k mé mamince, potom do Mimoně, navštívit mého tatínka, pak zase do Lípy, kde jsem skočil za babičkou do nemocnice a pak mamince pomoci vybrat CD přehrávač… a pak přes Úštěk zase domů…

Máša šla na mši Ladislava Heryána a já uspal ten náš poklad. udělal třetí opravy do hudby k audioknize Cari Mora, kterou už mám zaplacenou, utracenou ale pořád se nějak nemůžu strefit… tak snad tentokrát.

a pak zase spát a spát a spát.
je to refrén?
nebo spíš kopák?

ráno se mi moc nechtělo vstávat ani do práce.
radost mi udělali až v kavárně, kde na mě byli milí. jen mi pak ve dveřích vyklouzl můj batiskaf druhý, celý ten půl litr kafe s mlíkem se mi rozstřík na nohy a po podlaze, zablokoval vstup… a kelímek navrch prasknul, takže jsem ho musel recyklovat a čau.

veeeeliký

ohó, všechno se to děje přes sebe a zároveň. Zrovna jsem do Audioknih odeslal třetí variantu hudby na Cari Moru, což je knížka od pána, co napsal Mlčení jehňátek. Thomas Harris tuším.

Za chvilinku vyrážím předat obraz, kterej jsem vyměnil za klip. A pak pověsit poslední plakát do Akropole, kde jsem byl instalovat včera třetí výstavu, která souběžně běží. Jedna v rámci Holotropic Art na zámku v Linhartovech, jedna v Gasku a jedna, od včerejška, v Paláci Akropolis.

Psí sny jsou potřetí za sebou první ve Velký sedmě na Radiu 1.

Dneska zemřel Karel Gott.

Pak vzhůru na zkoušku. A pak mě mezi šestou a půl sedmou čeká v OKU rozhovor. A pak domů, protože zítra ráno jdeme s Mášou školit, jak správně psát, v 11:15 vyrážím na Vinohradskou, kde hrajeme s částí zvířete Radio Wave Live Session. A pak se zase vracím na workshop, odkud pojedu domů, sbalit se a vzhůru do Crossu, kde zejtra večer hrajeme s Aid Kidem koncert.

Je to velikánský, děje se toho spousta.
Tak se dobře rozkročit a vzhůru do toho všeho.

Společně

Z nedávného nočního dýchání jsem si přinesl tenhle obrázek a zážitek.

Vybavilo se mi, jak si mne, asi devítiletýho, podali dva starší kluci. Na nepříliš frekventovaný cestě mi vzali klíče a knížku, kterou jsem nesl vrátit strejdovi. A pak mě nutili dělat spoustu nepříjemnejch a nebezpečnejch věcí. Trvalo to třeba tři hodiny, ale jak mi během té dýchací práce došlo, spoustu toho ve mně se tehdy změnilo. Uzavřelo. Schovalo.

Uvědomil jsem si, že se ten zážitek tehdy vyřešil tím, že našim ti kluci zaplatili nový boty zničený bahnem. Ale že jsem se pak dost styděl, před svejma spolužákama, kamarádama. Nikomu jsem o tom tehdy nevyprávěl. Nechal jsem si to ukrytý. A zároveň jsem se trochu bál, že to na mně ti mí kamarádi nějak poznaj. Že nejsem sdostatek silnej, otužilej, nebojácnej. Že jsem někde vevnitř pokaženej, malej zbabělej sráč, co ho můžeš nacpat do kontejneru.


A takový vědomí zase na dlouho ovlivnilo, jak jsem se cejtil v různejch skupinách, v partách a kolektivech.
V souvislosti s touhle historkou se mi ale okamžitě vybavila úplně jiná situace. Nečekanej řetěz, spojení přes třicet let, jak to někdy u holotropního dejchání bejvá.

Vzpomněl jsem si jak stojím na nádvoří Gasku a nemůžu se rozhodnout. Z jedné strany se o mě něžně opírá má žena Marie, z druhý mě za ruku tahá moje maminka.
„Jakube, myslim, že bys to měl jít ještě víc zapálit, jinak to nechytne. Podivej, tamhle už to zhasíná.“
A já vidim, že má pravdu. Ten první hlavní oheň, kterej jsem ve hlavě velkýho dřevěnýho zvířete zapálil, už skoro skomírá. Dřevo nejspíš není tak suchý, jak vypadá a samo od sebe jen tak nechytne…  Jenže když se teď začnu kolem celý sochy motat, bude to otevřený přiznání, že se to samo nerozhoří. Že se to celý vlastně tak tropchu nepovedlo. A i když všechny ostatní části toho velkolepýho plánu klaply skoro dokonale, prostě to nakonec nechytne. A celý se to rozpadne a bude to hanba.  

Ale nakonec se narovnám, vezmu improvizovanou louč a vydávám se mezi všechny ty mnohokrát přestěhovaný latě a odřezky, ze kterých je socha smontovaná. A jak se soustředim na zapalování, skoro si nevšimnu, že v tom najednou nejsem sám. Pak zvednu hlavu a kousek ode mne Ondra Zátka s Andrejkou přendavaj lehký plaňky do hořících center, Ondra Mataj na druhý straně bez řečí čapne další kus dřeva a s ledabylou suverenitou a cigárem v puse pomáhá taky. Myshka Verbová podává tekutej podpalovač, o kterým mi říkala předem a já ve zmatku zapomněl. A Terezii vlajou platinový vlasy, když opatrně přihazuje z povzdálí další plaňky vytažený a znovu vrhnutý do zvířecí výhně.
A najednou je tam mám všechny. Svý vzácný spoluhráče, který před pár lety kejvli na mý pozvání. Přátele, kteří přišli na mý volání. Smečku, kterou jsem si vybral sám a která si vybrala a přijala mne. Ve který mám svý místo, na němž se cejtim správně a dostatečně. Kamarády, který se rozhodli přidat svůj hlas k tomu mýmu. A který teď stojej po mým boku.

A tyhle dvě vzpomínky, jedna pradávná a jedna z minulýho tejdne, se propojily. A ten kluk, kterej byl tehdy na spoustu věcí sám, ten kterej někde uvnitř mne pořád a pořád klopýtal v slzách z Holýho vrchu, dostal přes všechny ty roky dobrou zprávu. Že neni sám. Ani v tuhle chvíli. A za pár let že na něj čekaj takovýhle vzácní a výjimeční přátelé.
Cítím se požehnaný.
Děkuju

Greta non grata

Přijde mi, že ve skutečnosti je úplně jedno, co si myslíme o Gretě Thunberg. Je taky vlastně šumák, jestli věříme na globální oteplování, nebo na to, že s ním máme něco společnýho.
Faktem zůstává, že nás neustále přibejvá a že naše jednání, každej vědomej i nevědomej čin, má někde svůj přímej důsledek. Každej vyhozenej vajgl, každej sáček, každý plastový víčko, úplně každá věc se někde počítá.
Stačí se podívat kolem sebe, na každej trávník, do škarpy u silnice, do popelnic za obchoďákem. Jenže než abychom přijali zodpovědnost a snažili se změnit alespoň svý vlastní chování, zamíst aspoň před vlastním prahem, vymlouváme se, hledáme viníky jinde a vysmíváme se poslům.



Představ si, že všichni lidi
Jsou výjimečný a nádherný bytosti
Jen těm největším zmrdům
Se kdysi stalo něco zlýho
Za co se styděj
A na co jsou nasraný
Co už si nepamatujou
Něco do živýho hluboko
Zaseklýho

Představ si
Že sama jsi výjimečná a krásná
Každej atom tvýho těla
Vibruje božím hlasem
Že přes všechny ty chyby
A pochyby
Všechny ty špatný cesty
Tě nakonec dovedly tam kam patříš
Tě nakonec dovedly za mnou
Sem

Představ si
Že přesně tady máš bejt
Že všechno co potřebuješ
Máš
Že ta dokonalá
Na povrch drsná tvář světa
Se ti otevírá
Jak se jí otevíráš

A pak to všechno pusť
Nechej to letět dál
Tak výjimečná
V sobě
Za sebe
Sama














Září

A deska je tedy venku a můžete si ji pořídit na stránkách našeho vydavatele Indies Scope a nebo na svý oblíbený streamovací službě. Což je bezvadný.

Dokonce začal vycházet první recenze a zatím to vypadá super. Až do úplnýho nedávna se mi nikdy s žádnou kapelou nepodařilo proniknout na stránky Reportu. A hned první recenze je odtud a hlásá:
Zvíře jménem Podzim vydali asi nejlepší českou desku roku 2019

Honza Průša to zase schytává na Musicserveru od diskutérů ze všech stran v recenzi nazvané:
(Skoro) hodina mezi psem a vlkem?

Těšit ho ale může, že není sám. Kromě iReportu se dneska objevila ještě Hudebniknihovna.cz s recenzí

Zvíře jménem Podzim se loučí s deskou Září

Lepší start bychom si asi nemohli přát. Teď uvidíme, co se stane. Čeká nás ještě hromada práce, ale mám z toho velkou radost.

Mám velký štěstí

Je toho hodně. Tři dny stavění a budování, tři dny příprav a přemejšlení a procházek Kutnou Horou. Včera večer to napětí na pár dní povolilo, skončilo… ach to bylo krásný.

Všechno dopadlo dobře.
Uvědomuju si, že žiju v období velkýho naplnění a radosti. Sklízím věci, který jsem dlouze sázel a opečovával, strachoval se, propadal se a zvedal. A teď je naše deska ZÁŘÍ venku, obrovský dřevěný zvíře na nádvoří GASKu nakonec chytlo, zatímco Galerie zůstala ohně ušetřená. Přijelo spoustu lidí i desky. Viděl jsem se s milionem blízkejch a další spoustu jsem jen zahlídl.
Dostal jsem křišťál namísto květiny.
Tisíc drobnejch věcí.
Díky. Děkuju všem, kdo jste stáli a stojíte po mám boku.

Zvíře jménem Podzim 21. 9. 2019 – Tereza Kunderová

pondělí jak se patří

ráno kafe doma s děvčaty a pak už si to sypu nejkratší cestou do práce, Vltavská, žádný courání Stromovkou. Z práce tryskem na Florence, tam pomoci děvčatům se zeleninou, na skok domů a pak na I. P. Pavlova, kde s Honzou Chramostou stříháme na poslední chvíli klip.
Odtud, zase na poslední chvíli, do Českýho rozhlasu na rozhovor do pořadu Startér s Jonášem Zbořilem a Kubou Kaifoszem.
Když se pak s Kubou vracíme domů, na Vltavský se potkám ještě s Marasem a jedem spolu kus a pak si dlouze povídáme před Veverkami. Dům mají pěkně opravený a já si nemůžu nevzpomenout, jak jsem tu trávil začátek roku 2014. Sám, jen s plakátem Nymfomanka na dveřích a mandalou zuřícího vlka na stěne. Oboje možná zahlídnete na videu dole.

A pak už jen rychlou limonádu v OKU a domů, domů, domů. Tam Máša se svou ségrou Jindřiškou pracujou na scénáři, kterej mi přijde parádní… a pak už je nějak noc a jdeme spát.
A ráno mě budí ta naše milovaná holčička.
Chce mlíko. A tak se vyhrabu a jdu jí ho udělat a první část ráno strávíme spolu… a pak zase letím.

K dnešním ránu bych si rád poznamenal, že jsem prodal svůj první obraz namalovaný na plátno. Měl jsem z toho moc dobrý pocit a bylo to ráno veselé a skrz naskrz umělecké.