Rubrika: Nezařazené

když nejsme na cestě na koncert, nebo z koncertu, jsou to tiché a klidné dny. Nemám úplně potvrzenou dovolenou, občas je potřeba něco málo udělat. Nechce se mi do toho, ale jde mi to pak od ruky. Jinak mám spíš volno. Ve středu bych měl vyklidit velkou část tátova bejvalýho bytu. To je zítra? Pozítří!
Hodně maluju a kreslím.
Hodně se zabývám myšlenkou, že bych maloval a kreslil ještě víc a vymyslel způsob, jak obrazy dostat k lidem, kterým se líbí. A od nich zase získat peníze, které by mi umožnily pomaličku opouštět svět korporátního psaní a věnovat se víc umění.
Obavy z proflákání získanýho času a ekonomický katastrofy pochopitelně included. Ale to k tomu patří, tyhle obavy. To mi přijde fér.
Koncerty jsou úžasný. Jeden jako druhej, každej jinej.
Neuvěřitelný, nabíjející, posilující, rovnající.
Ukazující směr.

Teď jsem odbavil scénář zítřejšího Highlighteru. Zaschla mi tuš na rozdělaným Malým zvířeti… pomalu vyrazím domů, odvézt Mášinu babičku (Mařenčinu prababičku), možná půjdeme odpoledne sem do Oka na pohádky.

děkuji za takové klidné a tiché dny

Někdy se po ránu vzbudím a jen jen čekám, až mě něco bude moci nakrknout. Dneska jsem nemohl najít dva losy, co jsem koupil, když jsem byl na Poště zařizovat věci pro tátu.
Zaplavila mě lehká bolest hlavy a těžká otrávenost.
„Nevíš, kam jsem je dával? Nedával jsem ti je do ruky?“ zkouším to na Mášu a ta připouští.
Bezvadný, připadá mi, já tady bojuju s osudem o naše hmotný statky, paní za přepážkou jasně řikala, že vyšší čísla prej rozhodně vyhrávaj…
Už když na mě mezi barákama prosvěcuje slunce, je mi to líto a trochu trapný. Však jinak to bylo takový pěkný ránko, Maruška se k mně tulila a několikrát otevřela oči a pak zase usnula, otevřeným oknem nám šel čerstvý vzduch. Brblat kvůli losu, dyť to je jasnej zástupnej problém. Ve skutečnosti jsem prostě ráno takovej nevrlej. Hele, Olga Havlová, jo, na tu se nesmělo mluvit, než si dala kafe. Neměl bych si vypěstovat taky takovou pověst?
Před prvním ranním brkem na Jakuba nemluvte, bejvá takovej protivnej…
Haha…

Když pak hledám v novým Fullmoonu recenzi na naši desku, narazím na oba založené losy.
Tentokrát jsem tedy losím testem tak úplně neprošel.
A mohu to brát jako chybu. Ovšem radši si vybírám, koukat na to jako na upozornění, že jsem nebyl dostatečně pozornej.
A příště, příště to určitě klapne.

Vybírám hudbu na středeční obřad. Dvakrát tam najdete Buty, jednou tátovi Smokie, který jsem zase až tak nechápal, ale kdo je můj hudební vkus, abych do toho starému pánovi mluvil. Notabene, když už tu není.
A pak jsem přihodil po jedné obří broskvi a jednom Zvířeti. A je to. Sakumprdum posláno do Auxilie.
Teď ještě někde splašit 15 na dozaplacení pohřbu, také v jednání a jak píše Markéta, brzy k vyřízení.
A po tom našlapaném týdnu se pomalu začíná dostavovat smutek a únava. Smutek ze všech těch malých aha, jasně, nemusím řešit, jestli to vzít přes Mimoň, není třeba kontrolovat telefon, jestli táta nevolal, není potřeba to a tamto.
A k tomu klasická pokoncertní únava.
V hlavě velikánské zážitky, z Akropole, z Rejvízu, z Brna i z Drážďan. Tolik silných emocí, dojmů, příslibů. Tady ve velkém T je to ale jenom takový větřík, kterej mi občas lízne háro. Na nějaké úrovni už se všechno děje, Září sbírá skvělé recenze a doporučení a lidi na koncertech jsou u vytržení. Včetně nás, samotnej jsem z toho zaskočenej, jaká to je síla. A pak, v běžným pracovním dni, jako když to není.

Je to velký a krásný svět.
Zahalený mlhou v tuhle chvíli.
V hlavě, zanořený v tý mlze, se mi přes sebe začínají odvíjet další řádky textů… nad našimi hlavami vládne velikánské bílé nic.

A v něm?

včera to byl týden, co mi přišli dva uniformovaní policisté říci, že můj táta už nežije. Na jednu stranu se to zdá dlouho, stihl jsem za tu dobu tolik věcí, v Lípě jsem teď potřetí a zíta večer sem přifrčím zase na tátův pohřeb, kterej se odehrává ve středu.
Mezi tím jsme ještě htáli v Brně a Drážďanech, dva výjimečný koncerty, dvě výjimečný města, vzácný zážitky.
A mně pomalu dochází, že teď už o nich nebudu tátovi vyprávět. Že už se za ním nebudu muset stavovat, jezdit po tý rozkopaný cestičce k Mimoňskýmu koupališti, pít turka z tátovejch hrnků, sedět s nim na zahrádce a poslouchat jak řiká:
ále…

někdy to je trochu, jako kdyby se mi to celý zdálo. A někdy je to prostě ta běžná realita, na kterou jsem se už tolikrát chystal a přivykal. Celej ten velikej svět a my v něm. Všechno v přirozeným řádu věcí.

Uvědomuju si, jaký mám štěstí, že na to nejsem sám. Že mi kromě bráchy a mámy moc pomáhá moje milá Máša, že je s náma ta naše maličká Maruška… a děkuju za to.

Včera odešel na věčnost můj báječný, i když už trošku obouchaný a opotřebovaný tatínek, Lubomír König.
První, co mě k tomu napadlo, když jsem se dozvěděl, že nás opustil, byla úleva.
Od 21 let měl po motocyklové nehodě jen jednu nohu, v roce 2008 po vážné mrtvici ochrnul na druhou polovinu těla a posledních 11 let trávil na vozíku v domě s pečovatelskou službou v Mimoni. I přes jeho nezlomnej optimismus bylo v posledních rocích jasný, že ho to začíná tížit a přestává bavit.
Mám tě, táto, moc rád. Ať je tvá cesta za světlem krásná, nech tu všechno, co nepotřebuješ a z vesela za duhou.
A měj se nádherně, lehce a šťastně.
Zasloužíš si to po všech těch letech.
A děkuju, děkuju, děkuju.
Jakub

Když už nevím jak dál v korporátním textu, ani se mi zrovna nedaří konstruktivně přemejšlet o všech těch možnejch organizačních nástrahách, který zbejvá vyřešit do pátečního koncertu v Paláci Akropolis.
V současný chvíli je prodanejch přes 400 lístků, což mi přijde neuvěřitelný.
„Hlavně buď v klidu,“ opakuju si pro sebe nahlas.
A když to nepomáhá, mám po ruce dva rozpracovaný obrázky.
Ve chvíli, kdy řešim, kam přidat barvu a kde to nakonec nechat prázdný, mám hlavu soustředěnou jen na hrot pera… který už zase spíš než rýsovací pomůcku připomíná jedem napuštěnou indiánskou šipku. a taky často pouští velký kaňky a dodává tak práci nečekaný dynamický štulce.

Heej, tohle mi udělalo radost velkou a to jsem zatím viděl jenom začátek. Včera celodenní zkouška, dobrá a důkladná a náročná a dlouhatánská. Dneska od rána v práci, švihá to, odpoledne pojedeme s Maruškou a Tomášem Šťastným do Kutné Hory na promítání filmu o Kittchenovi.

všimli jste si toho taky? Co to udělá, když po skončený transakci u pokladny, u přepážky, u doktora, v taxíku… když se rozloučíte slovy „hezký den“?
Nejde jen o tu reciprocitu, protože většinou z druhý strany zazní: „vám taky“. Nejde jen o ten překvapenej pohled, kterej k vám většinou zvednou, často poprvý za celou dobu. Většinou si ani člověk nepřipadá jako moralizující chytroprd, s čímž teď trochu bojuju, když se to celé snažím zachytit.
Líbí se mi asi spíš ten moment, kdy skoro cejtíte, jak něco luplo, jak se něco jemného dalo do pohybu. V hlavě mi naskakuje spirála stočená uvnitř budíku, ale taky dokulata stočená hoblinka uštípnutýho dřeva, tak lehká, že ji rozkolíbá vítr. Jednou už jste vyslali do světa přání. Té unavené paní na poště, brejlatýmu klukovi v Costě, podmračený dámě na úřadě, těm to někde jemně brnkne to tý konkrétní pružinky, lehký jako list.
Často jsou trochu zaskočení.
Proč zrovna dneska?
Proč zrovna oni by měli mít hezký den?
Copak se něco slaví?
Často se ten list jen zhoupne.
Ale každej z nás má denně k dispozici velikánskej počet takovejch maličkejch nadechnutí a fouknutí. Který nemusí využít. Ovšem jakmile jednou začnete, snadno to přejde do krve. A zároveň jen tak nezevšední.
A ten list toho hezkýho dne se jednou uvolní a zároveň rychle a lehce se snese dolů, dosedne těm lidem na dno srdce a udělá jim dobře.
Tak si to představuju, tak jsem to alespoň dokázal zkoncentrovat a zachytit jednoho podzimního rána v sedmém patře budovy T-Mobile. Za hodinu mi vyprší parkování u OBI, v tu dobu bych měl taky pomalu vyrazit, abych stihl vyzvednout Aid Kida a dorazit v čas na zkoušku. Bude to dlouhý den ve kterém se rýsuje spousta práce i potřeba dobře to všechno vést i nechat plynout.
Zároveň. Jsem z toho všeho celý rozechvělý.
Dost se na to těším.

Jak jsem ráno scházel po schodech, na zádech dvě kytary a jeden cigarbox, přes rameno tašku s počítačem, v ruce pedalboard, znělo mi v hlavě:

Vidíš! To je ten rock&roll, co sis tak přál!

A má to recht.
Hezký den.

začíná zvukem. Zvukem, kterej mě táhne ze sna, ještě ho nedokážu zařadit a pak zase usínám. Probouzí mě měkké a důrazné údery, Maruška leží naštorc, hlavičku musí mít někde… někde na Mášině hlavě, vypadá to z mýho úhlu. Nožičkou si kope do rytmu nějaký svý písničky. Zas na chvilku zaberu a pak mi do ucha zazní:

co děáš, táto?

otevřu oči, první co vidim jsou mý brejle, nasadim si je, a vedle se začíná ozývat radostné: eme na to, deme na to… a já na mobilu zjistím, že je čas vstávat, vypojim ho z nabíjení a pak chytnu tu naši dcerunku pod pažemi a vytáhnu ji z postele a posadim na nočník, pustim krtečka, chystám kafe a ranní mlíko, pak se ve dveřích ložnice objeví to mý štěstí rozčepýřený a řekne:

tyjo, za půl hodiny bych měla vyzvedávat babičku

a pak do práce a teď z práce autobusem na pěveckou zkoušku. U autosalonu na Spořilově to v druhý části autobusu tak hází, že mi mobil s blogem vyskakuje z ruky a taky se mi začíná z toho vejfukovýho smrádku začíná zvedat žaludek, tak se vrátím k poslechu toho našeho Září a opakování si textů jen tak v hlavě.

krásnej den všem

Rezaví s námi