sleepsurfing

moje druhá asistence na prodlouženým víkendu Stargate byla stejně intenzivní, jako ta jarní. znovu jsem byl v kruhu se stejnou skupinou u jednoho z těch nejdůležitějších momentů celýho programu.
znovu jsem klečel před sweatlodge na mokrý zemi a modlil se, ať mi ta sirka a ta březová kůra a to dřevo a ta hranice chytí. Chytila. strávil jsem pak u toho ohně spoustu hodin. a na závěr, včera ráno, jsem sám ochutnal koláčky své píle, nebo jak se to říká, když jsem po boku současných studentů usedl do horkýho přítmý potní chýše. napřed jsem po těch pár hodinách spánku za poslední dvě noci málem usnul. a jako tradičně pak ryl při třetím a čtvrtým kole obličejem v nebi a pořídil si tak parádní „spirituální pleťovou masku“, že jsem si hlínu z vlasů vymejval ještě dneska.
z lesů jsme odjížděli kolem půlnoci a do postele se dostali v půl třetí v totálním „out of this world“ modu.
teď jsem dokončil práci na Roztylech a v podobným modu se pomalu přesouvám domů. unavenej.
a moc spokojenej.
vracícám se z tohohle směru vždycky velmi vděčnej, pokornej a okouzlenej z toho, jak krásnou práci jsem měl možnost sledovat a podporovat. a jsem taky moc šťastnej, že tu krásu mohu přožívat a sdílet s Mášou… a vlastně i Maruškou.
díky, díky, díky

Zářící

Dlouho jsem
Netušil
Že hledám
Že ten kus
Co mi chybí
Jsi ty

Roky jsem bloudil
Opilou tmou sklepení
Po příkrejch střechách
Kočičích hlavách
Sirejch náměstí
Jako náměsíčník
Klepal a prosil u dveří zavřených

A pak jsi přišla ty

Zářící

Skoro jsem uvěřil
Že to
Co hledám
Není
Víc
Než jen mý
Zbožný přání

Málem
Jsem se smířil
S tím
Že jsem rozbitý, špatný, šlabý, pokažený

A pak jsi přišla ty

Zářící




Malý zvíře miluje Malej Měsíc

Sestrojím solární sochu
Bude se jmenovat
Malej Měsíc
Bude to zářící
Globus z drátů a papíru
Na pečení

Velký tak akorát
Na kráčejícího muže
Střední postavy
S láskou lepený
Pečlivě komponovaný
Trpělivě
Lakovaný
Touhou

Postavím sochu,
bude se jmenovat
Malej Měsíc
A jednoho chladnýho větrnýho večera
Ho Skutálím
Po větvích stromů
Dolů
Do Stromovky

Vítr ho bude
Prohánět nocí
Tam a zpátky
Bude
Se vznášet nad stromy
Zrcadlit se
Nad jezírky
A bude svítit
Těm
Co se ztratili
I těm, co se našli
A co tak
Jako tenkrát já
Šli tou nocí
a tmou
sami

Sestrojím solární sochu
Bude se jmenovat Malej Měsíc
Pozdrav všem
co bloudíme podzimem

Maják
Dětský světlo do dospělý noci
Dokud ho vítr neodfoukne nad Vltavu
Dokud nezmizí
V zákrutu
Za psím útulkem

Zvíře miluje Malej Měsíc

zvíře miluje Malej Měsíc

Kluzák

ooo, tak to tedy nebyl post, to byl sloupek do Fullmoonu, kde jsem dneska ve 4 ráno psal, jak jsem se tenhle víkend měl. Možná proto teď tak zírám do počítače a hledám, kde by mohl bejt.

Slaměný otec, v sobotu ráno jsem ty svý růžičky pomohl vypravit na cestu na Moravu. pak sklouzl  s kurfama a první kytarou z Letný do Vnitroblocku, kde Terezie Kovalová představovala svý žačky, violloncellistky. Byl to bizár, sedět v hipsta kavárně a sledovat Terezii, jak vede svý žačky, počítá, diriguje, á… á zezádu k tomu škvrčí a prská a bzučí především, milion tetovacích strojků…

z Vnitroblocku na Knihex, potkat se s Bárou a okouknout knížky.  Vymyslel jsem si skvělou taktiku. Při prvním kole nekupuj nic.
Osvědčila se.

Odpoledne jsem trošíčku poklidil, napustil si vanu, svíčka, všechno… a vyjel zase do Vnitroblocku. Tentokrát Uberem s kombem a další kytarou. Na místě jsem hned potkal Kalle a další a další… a pak odehrál i takovej důležitej koncert. Pro mne především.
Zatímco na Veronice bylo po koncertě znát, že jí hraní pro lidi, co u prvního stolu před podiem celou dobu něco řešej na notebooku, co pokřikujou, brebentěj, pijou kafe, uklidňujou děti, bůhvíjak netěšilo. Mně se ale naštěstí povedlo si včas uvědomit, že jedinej, pro koho ten koncert musim odehrát a odzpívat nejlíp, jsem já sám. Že já jsem vlastně adresátem všech těch písniček.
A pro sebe jsem odehrál moc hezkej koncert na nezvyklým místě, kde jsem chtěl vystoupit od chvíle, kdy jsem tam poprvé přišel…

Neděle byla ještě o něco volnější

Ráno jsem vyrazil na nákup (zajímavý, teď mi dochází, že z toho nákupu jsem vlastně snědl jen trochu hroznového vínaa vypil většinu dvoulitrovky coly. Jinak to tam všechno je. Co jsem jed sakra ty dva dny?),  cestou zpátky jsem se stavil v Bagewterii Boulevard a posnídal (ha, tady se to začíná vysvětlovat).
Doma jsem pak zase trochu poklidil, udělal animace do Highlighteru místo chybějící znělky a šel na kafe s fotografkou Zarou.
Povídali jsme si v Oku o dejchání, o hudbě, focení, obrázkách a posledních chvílích se Zařiným tátou… a mně v jednu chvíli zaplavila vzpomínka na ten bod, kdy při dýchání či noční práci…. kdy se dostaneš do toho zlatýho svatýho domova. Do toho klidu, do toho světla a tepla, do mateřskýho lůna věčnosti.
Věčnosti, k terý jsme vydělený.
Věčnosti, se kterou splyneme zase zpátky.
A přinesl jsem tu vzpomínku k tomu stolu a tak jsme tam tak seděli a brečeli, oběma nám tekly potoky slz po tvářích a byl to zase okamžik smíření, a čistoty a radosti.

Takový, o který jsem ten víkend mluvil skoro se všema. Radosti, která se s šuměním okysličovaný mozkový tkáně, začíná pěnit někde mimo zorný pole. Ale která se zvedá, která pulsuje. Jakoby v hloubi země začalo znovu bít silný a zdravý srdce.  A já se, jako kluzák, nechávám nýst těma rázama, těma vibracema. Plachtím, nabírám do křídel tlak toho tepu.

Takhle nějak jsem to pak celý dovyprávěl včera na večírku Honzy Chramosty, vlastně všem, kdo se se mnou dali do řeči. Několika Janům a Jankům, jedné sestřenici, která studuje vzorce lidského chování, Markovi, kterýho jsem neviděl asi dvacet let, stejně jako zpěvačku Terezu.

Jak se krátí poslední pracovní tejden, cejtim, že mi docházej síly. Někdy už bych to nejradši prostě pustil. Sorry, už mi přestává fachat hlava. Dostal jsem migrénu, kámo. Už podruhý za dva měsíce. Kruhy pod očima, že by se na nich dal udělat výmyk do tmy.
Ale vždycky zatím nějak stačilo, ráno se zevednout z postele, trošku podrbat kočky za uchy, lehoulince poklidit… a pak roztáhnout křídla
a ráz toho silnýho, zdravýho srdce, mě vynese vysoko do vzduchu
a já pomalu
kloužu
dolů
nad světlem prozářeným kobercem světa

Vzpomínáme

Dnes 22. 11. před 55 lety zemřel jeden z nejslavnějších osobností psychedelického světa Aldous Huxley. V den jeho smrti s ním byla přítomna jeho žena, která mu sama na jeho žádost na smrtelné posteli injekčně vpravovala 100 mikrogramů LSD.