ooo, tak to tedy nebyl post, to byl sloupek do Fullmoonu, kde jsem dneska ve 4 ráno psal, jak jsem se tenhle víkend měl. Možná proto teď tak zírám do počítače a hledám, kde by mohl bejt.
Slaměný otec, v sobotu ráno jsem ty svý růžičky pomohl vypravit na cestu na Moravu. pak sklouzl s kurfama a první kytarou z Letný do Vnitroblocku, kde Terezie Kovalová představovala svý žačky, violloncellistky. Byl to bizár, sedět v hipsta kavárně a sledovat Terezii, jak vede svý žačky, počítá, diriguje, á… á zezádu k tomu škvrčí a prská a bzučí především, milion tetovacích strojků…
z Vnitroblocku na Knihex, potkat se s Bárou a okouknout knížky. Vymyslel jsem si skvělou taktiku. Při prvním kole nekupuj nic.
Osvědčila se.
Odpoledne jsem trošíčku poklidil, napustil si vanu, svíčka, všechno… a vyjel zase do Vnitroblocku. Tentokrát Uberem s kombem a další kytarou. Na místě jsem hned potkal Kalle a další a další… a pak odehrál i takovej důležitej koncert. Pro mne především.
Zatímco na Veronice bylo po koncertě znát, že jí hraní pro lidi, co u prvního stolu před podiem celou dobu něco řešej na notebooku, co pokřikujou, brebentěj, pijou kafe, uklidňujou děti, bůhvíjak netěšilo. Mně se ale naštěstí povedlo si včas uvědomit, že jedinej, pro koho ten koncert musim odehrát a odzpívat nejlíp, jsem já sám. Že já jsem vlastně adresátem všech těch písniček.
A pro sebe jsem odehrál moc hezkej koncert na nezvyklým místě, kde jsem chtěl vystoupit od chvíle, kdy jsem tam poprvé přišel…
Neděle byla ještě o něco volnější
Ráno jsem vyrazil na nákup (zajímavý, teď mi dochází, že z toho nákupu jsem vlastně snědl jen trochu hroznového vínaa vypil většinu dvoulitrovky coly. Jinak to tam všechno je. Co jsem jed sakra ty dva dny?), cestou zpátky jsem se stavil v Bagewterii Boulevard a posnídal (ha, tady se to začíná vysvětlovat).
Doma jsem pak zase trochu poklidil, udělal animace do Highlighteru místo chybějící znělky a šel na kafe s fotografkou Zarou.
Povídali jsme si v Oku o dejchání, o hudbě, focení, obrázkách a posledních chvílích se Zařiným tátou… a mně v jednu chvíli zaplavila vzpomínka na ten bod, kdy při dýchání či noční práci…. kdy se dostaneš do toho zlatýho svatýho domova. Do toho klidu, do toho světla a tepla, do mateřskýho lůna věčnosti.
Věčnosti, k terý jsme vydělený.
Věčnosti, se kterou splyneme zase zpátky.
A přinesl jsem tu vzpomínku k tomu stolu a tak jsme tam tak seděli a brečeli, oběma nám tekly potoky slz po tvářích a byl to zase okamžik smíření, a čistoty a radosti.
Takový, o který jsem ten víkend mluvil skoro se všema. Radosti, která se s šuměním okysličovaný mozkový tkáně, začíná pěnit někde mimo zorný pole. Ale která se zvedá, která pulsuje. Jakoby v hloubi země začalo znovu bít silný a zdravý srdce. A já se, jako kluzák, nechávám nýst těma rázama, těma vibracema. Plachtím, nabírám do křídel tlak toho tepu.
Takhle nějak jsem to pak celý dovyprávěl včera na večírku Honzy Chramosty, vlastně všem, kdo se se mnou dali do řeči. Několika Janům a Jankům, jedné sestřenici, která studuje vzorce lidského chování, Markovi, kterýho jsem neviděl asi dvacet let, stejně jako zpěvačku Terezu.
Jak se krátí poslední pracovní tejden, cejtim, že mi docházej síly. Někdy už bych to nejradši prostě pustil. Sorry, už mi přestává fachat hlava. Dostal jsem migrénu, kámo. Už podruhý za dva měsíce. Kruhy pod očima, že by se na nich dal udělat výmyk do tmy.
Ale vždycky zatím nějak stačilo, ráno se zevednout z postele, trošku podrbat kočky za uchy, lehoulince poklidit… a pak roztáhnout křídla
a ráz toho silnýho, zdravýho srdce, mě vynese vysoko do vzduchu
a já pomalu
kloužu
dolů
nad světlem prozářeným kobercem světa
